MEGARECENZE spotřebních modelů je tu!

Hned na začátku se sluší (a to důrazně!) připomenout, že jsme tuto MEGA-RECENZI nedělali jako podplacení agitátoři kterékoli zde testované značky - delší dobu nám to tak připadá intenzívně například u (nejmenovaných) časopisů a jiných „odborných“ zdrojů - ale jako fakt zvědaví prodejci této opěvované pomyslné „třešničky na dortu“ výbavy každé domácnosti anebo - chcete-li - „královny spotřební elektroniky“: tedy fenoménu videokamer. Další z úvodních informací budiž tato (o velikosti snímků): množství obrázků je (musí být) tak velké, že jsme zmenšili většinu z nich na miniaturu a kliknutím na kterýkoli si čtenář otevře větší verzi. A proč jsme zvolili právě takovouhle - zde nahoře uvedenou - sestavu čtyř našich testovaných přístrojů? Mrkněme se tedy nejprve na samotné (opět jaksi pomyslné) základní „kvalifikační předkolo“ tohoto námi popisovaného imaginárního závodu o neméně imaginární pohár firmy VIDEOKAMERY CZ, jenž je současně i největším projektem, jenž zatím vznikl na našich Internetových stránkách. A že to dalo (nejen) hlavnímu editorovi (PJ) kus práce, to si může být čtenář opravdu jist…

Kompletní tabulka výsledků naší MEGA-RECENZE: všechny disciplíny a body

Zřejmě nejprodávanější mezi kategorií videokamer každého z producentů je „2.odspodu“. A protože firma Sony nabízí v okolních státech jako druhý model odspodu právě svůj TRV19 (a TRV12 - bez DO - naopak např. pro Německo nebo Rakousko vůbec nepřipadá v úvahu) máme to „v kupě“. Volili jsme tedy druhý nejlevnější model každé značky, berouc v potaz u Sony coby nejlevnější TRV14… Pod kamerou Canon MV600i je varianta „bez i“ (MV600), pod JVC D30 je také varianta bez zprovozněných vstupů (D20), levnější u firmy Panasonic je proti stroji DS65 model bez SD-karty a DV-vstupu (NV-DS60) a u firmy Sony jsme už uvedli téměř vše (DCR-TRV12 nemá DO, ale o ní to není). Další logické zdůvodnění bude zejména pro firmu Sony v cenové „redukci“ - její dotykové LCD-panely začínaly letos na dosti vysokých MOC (tj. maloobchodních - čili nejmenších doporučených - cenách v čR), ale současná relace šla (z pochopitelných příčin) tak nízko, že pro naše účely bude uvedený typ TRV19 vyhovovat i cenově…

Kritéria hodnocení? Stanovili jsme taková, aby každé zvláš mohlo být čtenářem pochopeno, porovnáno a zaevidováno do budoucího výběru anebo posouzení už zakoupeného mazlíčka. Na bodové hodnocení jsme si stanovili jednoduchý systém: co můžeme změřit, to lze bodovat ve smyslu „férový sport“ (jako běh, hod, doskok). Bodování nám připadalo logické podle pořadí - čili 4-3-2-1 bod. Naopak na to, co změřit nelze, jsme si určili systém našich nezávislých posudků čtyř odborných prodejců, jež - fakt to o sobě víme - fandí každý (ano: do jisté míry) jiné značce, tedy ve smyslu „posudkový sport“. Podobně jsou hodnoceny např. takové disciplíny, jako krasobruslení, drezůra na koni či krasojízda na kole. Podotkněme, že tzv. férových disciplín jsme si (pro jistotu!) vymysleli výraznou převahu. A jak to pak postupně dopadalo? No - čtěte bez obav dále, a už jste příznivci, odpůrci anebo skalními zastánci čehokoli, nikdo tady nebude utracen (ale ani ušetřen!)…

Na začátku byla posuzovací logika vzhledu a ergonomie, podobně jako rozměrů a hmotnosti přístrojů. Zde vyrovnanost sice nekončí, ale je (opět: "do jisté míry") asi největší. Zatímco oficiálně (dle technických dat producentů) nejlehčí videokamera z naší čtveřice - Panasonic DS65 - má mít bez AKU a kazety krásných 440gramů (mrkli jsme na množství umělých hmot mechaniky a konstatovali, že je to možné), další modely se téměř shodují: Sony TRV19 udává 520gramů stejně jako Canon MV600i a porovnávaná JVC D30 má být o pouhé 4 gramy těžší. Nedalo nám to a vzali jsme všechny 4 mašinky na kontrolní (digitální) váhu: ukázala nám skutečné hmotnosti bez AKU, bez záložního článku (Li-knoflík) a bez kazety. Tohle není o bodované disciplíně, ale přesto si tady dovolujeme zveřejnit tato drobná upřesnění parametrů: Canon - 518g, JVC - 528g, Panasonic - 436g a Sony - 514gramů…

Rozměry těl mohou ale pro praktičnost užití napovědět více: nejplacatějším přístrojem je evidentně Canon, jenž je svými 58mm tloušky předurčen pro zasunutí do kapsy bundy nebo útlé ledvinky. Panasonic má téměř shodnou míru „štíhlosti“ jako JVC (66 proti 68,5 mm) a ani Sony nijak extrémně nevyčnívá: 71mm. Výškou přístroje budou už rozdíly patrnější: Canon-103mm, JVC-94mm, Panasonic-84mm a Sony-90mm. A vlastní délkou se kamery pak budou lišit zjevně nejvíce: Canon-147, JVC-143, Panasonic-123 a Sony-112 mm. Ze všech rozměrů je evidentní, že Sony je nejkratší, Panasonic nejnižší a Canon nejútlejší, ale skladnost je nejspíše opravdu dána právě zmíněnou tlouškou těla videokamery. Opět nešlo (logicky) o bodovanou disciplínu, jen srovnání přístrojů podle jejich reálně (na-)hmatatelných rozměrů. Nakonec: z obrázků jsou srovnání těchto dat určitě zřetelně vidět…

Transfokátor: optickým přiblížením objektivu vítězí jednoznačně Canon, přičemž v patách je mu zjevně JVC. Sony i Panasonic pak jsou vybaveny shodně (jen?) 10násobným přiblížením. Nevyužitelná čísla digitálního zvětšení jsou výrazně rozdílnější: „vede“ JVC se 700násobkem, za ním je Panasonic s 500násobkem a následuje dvojice „rozumných“: Canon (360xDZ) a Sony (120x). Ukázek u tohoto srovnávacího testu je opravdu hodně a my hlavně připomeňme, že body jsme udělovali jen v disciplínách, nikoli dojmech. A tady je dlužno ještě připomenout, že čísla digitálních přiblížení pro přístroje Canon vycházejí z téměř dvojnásobné (u vyšších modelů MV630i a MV650i i více) velikosti parametru optický ZOOM proti konkurenci (samozřejmě s výjimkou JVC). Přestože bychom zřejmě mohli nalézt ještě další údaje transfokátoru (rychlost najetí z nuly na maximum a podobně), ponechejme zde tento parametr hodnocení - velikost čísel optický a k tomu digitální ZOOM - jako dostatečné vodítko pro čtenáře…

Hodnocení přiblížení - prostě velikostí jeho čísla - budiž posuzováno i podle přiložených ukázek. Jsou (opět) ve velkém rozlišení (720x576) skryty na kliknutí myškou pod malými snímky zde níže. Všechny snímky jsou autentické a bez jakýchkoli úprav. Po natočení byly stáhnuty z mini-DV kazet D-výstupy videokamer pomocí programu Pinnacle VS8. Jednotlivé přístroje jsme stavěli na stejný - a napevno (!) zabudovaný - stativ a namířili vždy přes velkou výlohu naší prodejny na objekty tzv. brněnských trojčat (to jsou 3 výškové budovy CHEPOS s 18-20 patry), jež jsou vzdáleny zhruba 500 metrů. Záznam byl prováděn postupně s plně „zasunutým“ přiblížením (WIDE), pak s plně najetým detailem (TELE) na maximální optický ZOOM (měli jsme vypnutý digitální, a „nepřejedeme“) a nakonec taky i maximálním digitálním transfokátorem, jenž už jen spíše odhalil nesmyslnost tohoto zvětšení u jednotlivých značek - zejména ve vyšších číslech. Je tu zjevně vidět, že Sony má (ale je to o chloupek!) nejvíce širokoúhlý záběr (ale zase "vidí" nejméně daleko) a naopak Canon - podobně mírně - vyhrává nad JVC v maximálním přiblížení, tedy "najetí" na detail…

Ostření: pro základní posouzení kvalit elektroniky a optiky každého přístroje je bezpochyby jeho chování v tzv. automatických režimech - to znamená - jak si poradí sám. Tady jsme vzali naši už osvědčenou metodu stavění přístrojů do dobře osvětlené místnosti (interiér naší milé prodejny při denním provozu s přisvětlením výkonnými zářivkovými světly), překrytí téměř celého objektivu dlaní na MACRO-fokus a měření času zaostření do prostoru po prudkém oddálení dlaně.

Vždy jsme u toho stáli nejméně tři - co kdyby oči selhaly, že - a překvapení nebrala konce! Věděli jsme, že Canon je (většinou) nejrychlejší a JVC na tom není právě nejlépe, ale že vychvalovaný (jak kým, že) Sony bude opět tak zoufale zaostávat!? Slůvkem „opět“ zde myslíme zcela nedávné měření této schopnosti u jejich excelentního modelu DCR-TRV75, jenž tu (náš WEB) byl už popsán - a poměrně podrobně.

Výsledky? Mrkněte do konečné Bodovací TABULKY!

Pravděpodobně budete (zase) poněkud překvapeni.. Dodejme, že zaokrouhlení setin na desetiny zde bylo vzhledem k metodice ručního měření opravdu nutné.

Ergonomie a ovládání: první "prubířský kámen" objektivity! Protože jsme na našem WEB-u už (zas a zas: „do jisté míry“) odsoudili tzv. dotykový LCD-panel, musíme se mít na pozoru před dalšími soudy. No jo, ale když se nám ty kamery jevily tak nesrovnatelné a přitom všem podobně! Nech se prosím čtenář neleká našeho zkracování označení jednotlivých značek - je to (logicky) C = Canon, J = JVC, P = Panasonic a S = Sony - opravdu bychom to vše opakovali až nesmyslně často.

A jak se na to koukal kdo z nás (zkratky našich jmen identifikuje čtenář jednoduše úplně dole pod tímto článkem)? Nejprve jsme změřili - pro představu - rozměry našich dlaní, a to tak, že první číslo zde udává délku rozevřené dlaně od první zápěstní rýhy až po konec prostředníku a druhým rozměrem je vzdálenost pravoúhle vyklopeného palce od malíkové hrany, oboje samozřejmě u pravé ruky. Rozměry dlaní byly tedy u nás naměřeny následující: PJ a RJ mají shodně 19 x 16 cm. JO má 19,5 x 17,5 cm a KS je „vybaven“ pravičkou s rozměry 18,5 x 17 cm. Dámám zde chci jen připomenout, že průzkumy už dávno vyvrátily souvislost těchto rozměrů s jinými mírami mužského těla…

Petr Jelínek: drobné vady logiky pro pravičku uživatele u (drobného a lehkého) přístroje Panasonic DS65: všechno by mělo jít zvládat pravičkou, ale podle mě to opravdu nejde. Ale to mi nebrání mít z pětašedesátky stále relativně dobrý pocit. Následuje silné nutkání nazvat JVC jakýmsi umělohmotným prototypem: rozmístěním je to skoro jako Canon, ale můj pocit je - výrazně - jiný. Sony se mi (fakt) nezdá dobře do ruky v čele s hlavním vypínačem, jenž mi nepadne vůbec správně k (mému) palci. A dotykový LCD jsem už pitval na jiném místě. Ale současný Canon: to je jiný kafíčko! Skvěle padne do (mé) ruky, všechno je přesně na svém místě a pro vstup do hlavní nabídky (Menu) nemusím coby uživatel ani pitvořit ruku (to např. u přístroje Panasonic), vyklápět LCD (tj. u Sony) anebo mít jakýkoli pocit, že je to jakési „vachrlaté“ (tj. u JVC). Tohle si tedy před „bohem videokamer“ - nejspíše - obhájím. Moje body jsou: C-4, P-3, J-2, S-1.

Jirka Rakušan: I když jsem byl přesvědčen, že všechny kamery mají velmi dobrou ergonomii, bylo potřeba mezi nimi vyhledat rozdíly a kupodivu mně nejvíc oslovil Panasonic. Je přeci jenom nejmenší ze všech námi testovaných modelů, a proto možná nejlépe sedne do mé malé ruky. Sony by mohla být klidně na druhém místě, jen kdyby na ní bylo kolečko a tlačítko na ovládání MENU. Klidně a si Sony dál dělá svoje „daktyl-LCD“, ale myslím si, že zdvojené ovládání (dotykový display a k tomu kolečko s mikrospínačem) by zde bylo na místě. Canon se svým již klasickým tělem plně vyjadřuje rčení - proč něco měnit, když to funguje. Samozřejmě pár změn nové modely oproti starým mají (tlačítko MENU již není pod LCD panelem, ale vešlo se až za něj). JVC se nic zásadního vytknout nedá, ale rozhodně jeho „dílenské“ zpracování mně nijak nenadchlo, a proto GR-D30 skončila na „hezkém“ čtvrtém místě. Moje závěrečné body v tomhle hodnocení: P-4, C-3, S-2, J-1.

Karel Souček: velmi dobře se mi drželo JVC - pevně a jistě i přes jeho „plastový kabát“. Hned v závěsu je u mě Canon s velmi příjemným a přehledným ovládáním - prohlížení Menu Vás nutí držet kameru oběma rukama, což ale nejspíš zvyšuje stabilitu záběru. U Sony se mi špatně ovládal malinkatý zoom a vůbec jsem měl problémy s umístěním svých (asi průměrně velikých) prstů. Naprosto špatně se mi ale ovládal Panasonic. Nehledě na jeho ostré hrany jsem jednou rukou vůbec nemohl spustit nabídku Menu. Když k tomu chcete použít druhou ruku (u mě levou), tak musíte jít do kříže s pravačkou - to je prostě doslova harakiri. A můj výsledek je tedy: J-4, C-3, S-2, P-1.

Jirka Ovesný: Stroj Sony mi nejlépe a nejpevněji sedne do ruky díky jakémusi zádlabu pro prsty na hřbetu videokamery. Ploché tělo kamery Canon je do tvaru dlaně a všechny funkce jsou pohodlně na dosah buď jedné nebo i druhé ruky - zaslouží si pochvalu za (pravděpodobně) nejjednodušší obsluhu. U JVC mi vadí, že nemám kam dát prostředníček, vychází mi na výstupek před páčkou transfokátoru, ale to je na zvyku. U kamery Panasonic se mi nelíbí celkem nepohodlné ovládání: například páčka ovládání ZOOM mi nepadne na žádný prst a směřuje mi mezi ukazováček a prostředníček. Pro zapnutí jakékoliv funkce (v nabídce Menu) bych si musel tento ukazováček téměř vykloubit. Navíc původní myšlenka u kamery DS65 byla asi ovládat při natáčení všechny funkce jednou rukou, což nejspíš fakt není možné. C-4, S-3, J-2, P-1.

Preference výbavy (?): Je druhým a dle našeho názoru také zásadním prubířským kamenem naší tzv. subjektivity. Některý uživatel může upřednostnit větší přiblížení, jiný zase barevný hledáček, další třebas co nejdelší výdrž akumulátoru ze základní sady (respektive minimální spotřebu přístroje) a někomu bude spíše imponovat takový slot paměové karty na digitální fotky. Tady jsme se (samozřejmě) taktéž navzájem neovlivňovali, jen toho času na zkoušení kdyby bylo třebas na několikatýdenní dovolenou - a s každou strojovnou na několik dnů práce - objektivita by nepochybně mohla ještě výrazně (logicky) vzrůstat. A pro celý test jsme považovali za logické a důležité změřit i maximální kapacitu dodávaného akumulátoru: vzali jsme z každé (nové) sady AKU, nabili na plnou kapacitu a pak s vloženou kazetou (80´) a vyklopeným LCD-monitorem měřili výdrž, po nahrání kazety (bylo-li to třeba) jsme ji převinuli v jiné kameře a pokračovali. Kapacitu baterií (viz tabulka) jsme buď přímo vyčetli z údaje výrobce (C, J, P) anebo vypočítali z udávaného množství energie v jednotce Watthodin (Sony). Zde je nutno ještě dodat, že tyto Li-ION baterie by byly po tzv. formování, jež obvykle představuje více použití, podstatně „živější“ - a déle by vydržely…

Kompletní tabulka výsledků naší MEGA-RECENZE: všechny disciplíny a body

Petr Jelínek: Co může být potenciálním nebo už více zaučeným uživatelem vůbec hodnoceno (či požadováno) nejvýš? Přiblížení, barevnost nebo taky ostrost hledáčku, provozní DV/AV-vstupy či přiložené příslušenství? Prakticky všeho má nejvíce Canon a na druhé místo se derou JVC se svým transfokátorem a současně i Panasonic s SD-kartou.
Vzhledem k tomu, že bych sám - coby zákazník - volil raději asi tu paměovou kartu, tak DS65 bude u mě druhá. Proč bych dal Sony až nakonec? Malý ZOOM, chybějící analogový vstup, černobílý hledáček a téměř „všeho nejméně“ mi nevyváží ani největší dodávaná AKU-kapacita - vztaženo k času provozu (stejně bych si přikoupil určitě druhý akumulátor) - ani relativně solidní počet digitálních efektů, které v terénu téměř zásadně nepoužívám… Přiděluji body následovně: C-4, P-3, J-2, S-1.

Jirka Rakušan: Tak tady se asi s kolegy většinou shodnu na jednoznačném vítězi. Firmě Canon se podařilo v dané cenové relaci výrazně předběhnout konkurenci nejen skvělým (!) objektivem, ale hlavně příjemným barevným hledáčkem a odblokovanými vstupy. Druhé místo bych dal DS65ce firmy Panasonic. I když není digitální foto s 800.000 body (640x480) žádný zázrak, je Panasonic přece jenom jediný, který umí fotit na SD kartu. Další příjemnou výbavou jsou LED diody (pro slabé světlo a tmu), které na 2-3 metrech fungují uspokojivým způsobem. Bronz ode mě dostala v této kategorii kamera JVC. Má totiž druhý největší optický zoom a odblokované vstupy - jak analogový, tak i digitální. Sony skončila na samém konci pelotonu. I když v digitálních efektech nemívá konkurenta, umí přenos přes USB port (funkce webové kamery) nebo má vestavěné infračervené LED-diody pro noční natáčení, nejsou to funkce, které bych já od kamery vyžadoval. Body: C-4, P-3, J-2, S-1.

Karel Souček: jelikož jsem měl testované kamery možnost posuzovat pouze na prodejně (poznámka PJ: Karel je u nás nováčkem - zaučuje se teprve 2.měsíc), nebudou mé závěry až tak erudované jako u ostatních. I když se mi nejlépe drželo JVC, s výbavou to u mě vyhrává Canon - přece jen orientace v barevném hledáčku je lepší, než se ztrácet v šedé stupnici. Ostatní tři kamery jsou velmi vyrovnané - opomenu-li větší přiblížení u JVC - výbava u Sony a Panasonic je velmi podobná. Že má Sony pouze DV/in bez analogového vstupu, mě vůbec nevzrušuje, protože bych ho stejně nevyužil. Tudíž - ode mě: C-4 a S, P, J - po 2 bodech (rozděluji zde celkem 1+2+3, tedy šest bodů pro tři výrobní značky).

Jiří Ovesný: barevný hledáček videokamery Canon a trochu větší optický ZOOM vyhrál nad jinak téměř stejnou výbavou u JVC. „Viktor“ má momentálně za nejnižší cenu na našem trhu digitální i analogové vstupy (víme, že v okolních státech má úplně jinou cenovou politiku). Panasonic má pro mě nedostatečně malý ZOOM a taky nenabízí analogový vstup (ale aspoň ta SD-karta). Sony nemá analogový vstup stejně jako Panasonic a má podle mě výrazně horší ruční ostření dotykovým LCD-panelem. Moje rozdělení: C-4, J-3, P-2, S-1.

Digitální foto-režim (DF): tady jsme zase nedávali žádné body, ale všem čtenářům chceme naznačit jakési vodítko pro posuzování tohoto praktického (jak pro koho, že ano) vybavení. Nakonec: pro DS65 už slot na paměovou kartu nějaké drobné získal, že ano. Kromě modelu Panasonic mají ostatní tři stroje možnost ukládání pouze na pásku, což bývá realizováno (obvykle) šestivteřinovým úsekem nahrávky. To by (logicky) nebyl až tak velký problém, ale stáhnutí do počítače je nutno provádět pouze přes rozhraní IEEE1394 (FIRE-WIRE) - tedy digitální výstup kamery. Rozlišení DF na pásku je stanoveno nahrávacím systémem DV-PAL - a tedy je 720x576. Naopak ukládání na SD-kartu nabízí tzv. kvalitu VGA, tedy 640x480, ale subjektivně s mírně ostřejším obrazem. Kliknutím na naše přiložené ukázky - je to celkem 10 snímků o tři odstavce níže - si čtenář může zvětšit každý snímek na maximální možnou velikost (to jest uváděné součiny bodů 720x576 nebo 640x480).

Nahrávání videokamer za šera a s použitím nočních režimů: Tenhle testík byl (do jisté míry) ovlivněn podmínkami, kdy jsme (možná) nebyli schopni dodržet 100%-ní „laboratoř“, ale čtenářům zde vzkažme, že jsme udělali vše pro to, aby toto ovlivnění bylo co nejmenší. Na stativ, jenž byl postaven stále na stejném místě, jsme dávali jednu kameru po druhé a natáčeli v zadním traktu naší malé provozovny obrázek kalendáře, jenž je zavěšen ve výši cca 140cm nad zemí.

Na ukázkách těchto záběrů, jež jsme opět stáhli z videa pomocí programu PINNACLE VS8, by měl být dobře patrný výsledek každého z producentů: jsou to 4 světlé snímky poněkud výše a 4 tmavé minatury zde vlevo. Nejprve jsme zaznamenali několik vteřin videa se zapnutým a následně i s vypnutým režimem tzv. nočního natáčení. Relativně je na tom nejlépe Panasonic, jenž svými LED-diodami přisvětluje blízký prostor docela účinně. Průměrně se zřejmě bude dát hodnotit Canon, ale naopak Sony se jeví se svým infračerveným (ve výsledku bezbarvým) systémem jako prakticky nepoužitelným - všimněme si i rozsahu přisvětlení - a JVC zde bude nejspíše hodnocen i čtenáři jako pouhá černočerná tma (tj. po vypnutí nočního módu). Nech se čtenář neleká a kliká na tmavé obdélníčky: opravdu jsou to skutečné příklady natáčení (téměř) ve tmě! Vedle objektivity (podle obrázků) jsme museli opět zkusit „posudkový“ hodnotící systém nás čtyř a podle něj pak nakonec určit přidělované body…

Petr Jelínek: Tadyhle se (no - možná?) shodneme nejvíce. Panasonic je pro naše zkoumací podmínky (tedy jistěže nikoli záběry z 15-ti metrů) zjevně nejlepší, což se myslím dá podle zvětšovacích fotek (klikněte si) vidět docela výrazně. Canon se mi zdá - nejen kvůli dojmu z nebarevného režimu Sony - druhý a JVC to u mě prohrává s rivaly (Canon a Sony) především proto, že po zhasnutí už není vidět opravdu nic, ani jakékoli obrysy! Posuzoval jsem celkový pohled na natáčení v šeru a přiděluji opět svoji trošku bodů: P-4, C-3, S-2, J-1.

Jirka Rakušan: V tzv. klasickém, čili plně automatickém režimu není mezi přístroji nijak zásadní rozdíl. Ani u jednoho výrobce se nedá tvrdit, že umí v noci natáčet, a tak bych všechny kamery dal na první, nebo chcete-li poslední místo (no možná by bylo JVC ještě o stupínek horší, protože mělo problémy vůbec zaostřit). Ovšem v režimech nočního vidění to dopadlo zcela jinak. Jednoznačně nejsolidnější noční režim má Panasonic díky vestavěným LED diodám, které jsou (do 2-3 metrů) dostatečně účinné. O druhé místo bojovaly značky Canon a JVC. I když rozdíl není nijak zásadní (obě dvě značky používají stejný režim nočním snímání s pomalejší závěrkou), dal bych na druhé místo JVC a na třetí Canon. Sony se svým nočním režimem na způsob vojenského nočního dalekohledu mě nikdy nenadchl, a proto Sony skončila na posledním místě. Body: P-4, J-3, C-2, S-1.

Karel Souček: Pro manuální nastavení má nejjemnější kresbu a kvalitní podání barev bez zrna Panasonic - hezky prosvětlený díky LED diodám. Velmi podobně na tom bylo JVC, které dopadlo o něco hůře se světlem a barevně působí trochu mdle, ovšem jinak čistě. U vzorku z videokamery Canon mě nepříjemně překvapila sytost zrna, které obraz téměř absolutně znehodnocuje. Koho z čtenářů „vzrušuje“ infračervené noční vidění, dá asi přednost značce Sony. Já tuto vlastnost u videokamery nedocením, protože se mi nelíbí nazelenalý obraz, téměř bez jakékoli kresby. V automatickém nastavení bylo u videokamer Panasonic, Sony a Canon vidět aspoň obrysy z kresby snímaného snímku, avšak u JVC nebylo naprosto nic, pouze černočerná tma. Přesto dávám: P-4, J-3, C-2, S-1.

Jiří Ovesný: Po zhlédnutí všech snímků, jež jsou vyjmuty z pořízeného videa v plně automatickém režimu, jsem dospěl k názoru, že se nedá použít žádný tento režim a tudíž v této kategorii posuzování házím všechny výrobce do jednoho pytle (nejsvětlejší je možná Panasonic)… V manuálním nastavení je tomu zcela jinak. Tady jsou rozdíly poměrně velké, na první místo patří dle mého soudu zcela jasně Panasonic. Snímek je ostrý, jasný a vzhledem k podmínkám, ve kterých byl pořízen, je vynikající. Na místo druhé jsem zařadil JVC. Fotka (představující logicky okénko videa) je sice tmavší proti snímku „Canon“, ale je více ostrá. Proto dávám Canon až na 3. místo. Na poslední příčce v mém hodnocení skončila Sony. Tmavě šedozelené noční vidění je sice ostré, nicméně barvy zde prostě nejsou (kromě té zelené…). Navíc pokud bychom natáčeli či fotografovali v tomto režimu živou bytost, budou jí (jasně zeleně) svítit oči, což určitě pro rodinné záběry použít nelze. Mám to takhle: P-4, J-3, C-2, S-1.

Naše hodnotící tabulka je souhrnem všech uváděných kritérií a vyplývá z ní, kdo je vítěz. Jde o více či méně objektivní hodnocení, kde se může každý čtenář orientovat v námi zjištěných parametrech a funkcích. Pravdou je, že v původním záměru bylo ještě navíc uvažováno o "akustickém" testu hlučnosti všech přístrojů (možná se to podaří v dohledné době) a zde toto měření chybí. Chci za naši malou a (snad?) odbornou firmu zdůraznit, že jakýkoli náznak fanatické náklonnosti - anebo odporu - ke kterékoli značce byl (opravdu!) předem vyloučen, a to u kohokoli z nás. Nikdo zde fakticky neměl žádnou hodnocenou kamero-firmu - respektive její zbožňování - v prémiových ukazatelích nebo v jakémkoli jiném tlaku, jež by narušil tu naši (a námi zde už několikrát zdůrazňovanou) objektivitu… Kliky na největší počet obrázků, jaké kdy na našem WEB-u naeditoval do jedné aktuality či recenze autor většiny textu (tj. já - PJ), se může každý z našich čtenářů přesvědčit o tom, že jsme odvedli kus práce. Anebo to může kterýkoli z kritiků jen zkrátka jednoduše zavrhnout a zkritizovat, ale tu naši (poctivou?) práci nám určitě neodpáře…

Vyhlásíme si tedy konečné výsledky: Jak vyplývá z tabulky postupně nasbíraných bodů, je na „bramborovém“ umístění model TRV19 firmy Sony. Ne snad pouze proto, že se tato firma téměř (hlavně díky svému daktyl-LCD) přestala prodávat, ale nejspíše proto, že svým zmíněným experimentem - bez možnosti volby - opravdu více odrazuje, než by zákazníkům nadbíhala. Bronzová příčka našeho testu patří překvapivě modelu JVC GR-D30, ale s minimálním odstupem od stříbrné pozice tuto (relativní) prohru velmi zjemňuje. Současný model japonského Viktora je zřejmě předurčen ke znovudobytí prvořadých pozic našeho oboru. Stříbrná medaile je získána také trochu překvapivě (nebo ne?) modelem Panasonic NV-DS65, jenž má sice nejvíce umělohmotných dílů v mechanické části, ale sympatickou výbavou a přesvědčivými výkony (zejména ta natočená "tma na blízko"!) utržil potřebný počet bodů.

Kompletní tabulka výsledků naší MEGA-RECENZE: všechny disciplíny a body

Zlatá medaile a tedy první místo patří zjevně a zcela zaslouženě modelu Canon MV600i: přístroj má navrch téměř ve všech parametrech a tam, kde (zdánlivě?) nestačí, alespoň o dobré umístění bojuje. Naše tabulka výsledků, jejíž úplnou verzi (včetně subjektivit každého z nás) si můžete zvětšit kliknutím přímo na ni, vypovídá o všech našich zjištěních podle našeho nejlepšího svědomí, přičemž se podepisuji jako hlavní autor většiny textu a hlavně chci závěrem ještě odpřísáhnout, že všechny uvedené fotografie z kamer (tedy jak z fota, tak i videa) jsou bez úprav a opravdu zcela 100%-ně autentické!!!