Panasonic HC-V180

Recenze - Panasonic V180: dobrá volba pro amatéra

Videokamera Panasonic HC-V180 je pro rok 2016 v hierarchii firmy nejnižším modelem. A podle všech vstupních vjemů by si neměla trhnout ostudu. Mrňavá jako kompaktní fotoaparát, lehká jako větší mobil; a přesto vrchovatě vybavená nebývalým počtem funkcí, včetně manuálního řízení všeho, co si může fanoušek natáčení přát. Dnešní představení malé brunetky doplní srovnání s dvojicí stejně postavených konkurentek z tria dostupných značek na našem trhu. Petr Jelínek zve k počtení nejen při výběru rodinného strojku a Link do nového Šopíku budiž dobrovolnou vstupenkou do článku…

Odstavec souvislostí na tomto Webu lze doplnit i dnes. Ještě před pár lety se hojně prodávala i značka JVC, dnes zbývá ve většině prodejen ČR už pouze trio posledních mohykánů. A zatímco firmy Sony a Canon spolupracují téměř symbioticky už celá desetiletí, Panasonic si po celou dobu pomyslně hraje na vlastním písečku. Na jedné straně je to jakýsi důkaz, že na to stačí a nepotřebuje unifikaci komponent s konkurencí. Na straně druhé to s sebou přináší řadu úskalí, respektive zodpovědnosti pro případ, že se pověstný mistr tesař někde utne. Připomeňme „novátorství“ univerzálního výrobce s emblémem 3CCD od roku 2003, kdy do relativně drahých modelů osazoval tři mini-snímače s úhlopříčkou 1/6“ a na udičku se tehdy chytlo hodně (následně) zklamaných zájemců. Dnes ale píšu o nejdostupnějších modelech výrobních řad, takže vzpomenu spíše povedené a prodejně tehdy úspěšné NV-DS (od roku 2001) a NV-GS (rok 2003, vše na pásku miniDV). Nakonec z oněch památných dob rozmachu čtvrtpalcové (digitální) pásky pochází i tehdy převratná idea záznamu na karty. Zde odkážu na „superkompaktní víceúčelový A/V produkt“ (dobová citace) SV-AV10 a následná pokračování v miminu AV100 či tytéž myšlenky se třemi čipy SDR-S100 a S150. Odkazy na (pozor, velmi staré články ) někdejší recenze chci naznačit nepřehlédnutelný podíl tohoto samostatného hráče na vývoji videokamer…

Panasonic HC-V180 je superkompaktní kamerová miniatura s mírami 53 x 59 x 116 mm a váhou 211 gramů. Za objektivem s 50násobným optickým přiblížením (a 90x tzv. inteligentní ZOOM) je osazen snímač typu BSI MOS s úhlopříčkou 1/5,8“ a celkem 2,51MPx (2,2 efektivních pro video). Deklarace technických dat doplňuje ještě rozsah ohnisek 28-1.740 mm, což odpovídá dalšímu údaji z tabulky na Webu produktu o 62násobku přiblížení. Zmatek sice může vnést citace „inteligentní Zoom vypnut“, protože optika má umět 50tku, ale pátráním nebudu utrácet čtenářův čas. Jedním z hlavních důvodů, proč jsme se nebáli vzít tuhle „strojovnu“ z distribuce, byl parametr o pětiosé detekci třesu rukou neboli stabilizátoru. Zkušenosti v dalších odstavcích. Technická data doplní dotykový LCD-displej, který má úhlopříčku 2,7“ (6,7 cm) a na jehož širokoúhlé obrazovce je celkem 230.400 bodů. A ještě zbývá dodat, že prcinka umí progresivní záznam 1080/50p a jako tři formáty videa nabízí AVCHD (1920x1080 s toky 28-24-17-13-5Mbps), MP4 (28 a 9Mbps i s poměrem 1280x720) a iFrame, kde je možnost pouze jedna (960x540/25p a 28Mbps). Všechny stupně kvality mají údaj o variabilní rychlosti…

A protože na tělíčku není moc co popisovat, přejděme plynule ke zkoušení. Stoosmdesátka má běžný zápěstní řemínek a shodně se současně zkoušenou novinkou Canon HF R706 mechanickou páčku k odsunutí krytky objektivu nad přední úchytkou tohoto řemínku. Držení na pohodu, ale majitelé RJL (druhdy patentovaná zkratka Rukou Jako Lopaty ) si asi „zobnou“. Video-spoušť, běžec transfokátoru a Foto-spoušť jsou výčtem všeho, co lze najít na prckovi před odklopením displeje. Ani pod LCD není nic moc navíc: kromě volby záznam/prohlížení je tu tlačítko indikace náklonu těla vůči scéně (cca od 3-5°: jde buď vypnout, zadat „normální“ nebo „silný“ čili S) a hlavní vypínač. Ten jsem použil i já, abych mohl na prcka koukat a ťukat do klávesnice. Standardní SD-slot karet se všemi druhy HC a XC je zespodu. Závit na stativ ANO, možnost uchycení optických doplňků NE. Z přípojných zdířek nechybí A/V-výstup, dvě digitální rozhraní USB a HDMI (2x micro) a posledním přípojným prvkem je z vnější pravé strany přístupná zdířka k nabíjení. Budiž pochváleno, že nabíjecí kabel má na straně připojení ke zdroji „šťávy“ USB-konektor. Jako nabíječku lze tedy použít to nejfrekventovanější řešení dnešní doby. Bravo…

Zapnu, zkontroluji po náběhu (cca 5 vteřin komplet) a mapuji nabídku. Dolní ploška dotyku k aktivaci nastavení se po ťuknutí mění na proužek podél celé hrany displeje a po stisku plošky MENU se objeví dvě větší ikony NAST. ZÁZN. - to symbol modré kamery - a NASTAVENÍ coby zelený francouzský montážní klíč. Volba dvou hlavních skupin parametrů je nabíledni. Pod první ikonkou je 5 podnabídek (celkem 4krát 4 položky a jedna extra) k volbě kvality či řízení manuálů kamerky a po stisku druhé ikonky se objeví dokonce 8 možných stran nastavení (displej, čas, spořič, zvukové indikace, stav karty plus její formátování či třeba volba jazyka atd.). CHVÁLÍM vývojáře - nebo kdo za to může - za fakt citlivý displej k ovládání prcka: mnohokrát v posledních letech jsem měl (subjektivní, ale JASNÝ) pocit, že oproti průkopníkovi dotykových LCD (Sony) - ale i ve srovnání s Foto-Bossem - byl tenhle daktyl-způsob pro Panasonic jaksi zakletý, plošky displejů necitlivé a práce se zdála „na heslo“. Tady mám jen nejlepší pocity - a více uvidíme po (brzkém) zkoušení Top-maloobchodu HC-VXF990…

Dotykový LCD-panel a absence hledáčku. Naprosto shodné sousloví jsem si dovolil použít i v dalším povídání o právě na trh příchozí konkurenci Canon HF R706. Ať si produktové Weby píší, co chtějí, někdejší výbava i levnějších kamer hledáčkem byla IN a žádný displej nenahradí na slunci pohled přes tubus očnice na zastíněnou mini-obrazovku „kukru“! Takže zapnu mašinku otevřením LCD, otevřu krytku posuvnou páčkou a jsem-li na slunci, vidím NIC. Vím, říká se spíše, že NEVIDÍM NIC, ale to je ve výsledku totéž. Současně v rozepsané recenzi řady Canon HF R7XX píšu, že se stačí otočit zády, ale když je zamýšlená scéna (objekt) natáčení v původním směru, holt musím nějak zkusit clonit dlaní. Do tohoto odstavce se asi hodí poznamenat, že i tohle bylo už mnohokrát vyřešeno kutilsky i průmyslově, ale bojím se, že při pořizovací ceně u této kategorie bude clona na displej - asi takováhle - pro většinu potenciálních majitelů těžko udržitelným výdajem…

Manuály strojku. Posuvník transfokátoru pracuje standardně. Doplním, že v případě módu prohlížení funguje pro regulaci hlasitosti (video) nebo orientaci ve skupinách snímků i jejich případné „lupě“ (foto). Manuální funkce lze volit po ťuknutí do ikonky vlevo nahoře. Objeví se šest plošek jako u V750 a prostřední v dolní řadě umožní vstoupit do ručních řízení MNL. Tím se aktivuje na levé straně displeje průsvitný (ve smyslu nezakrytí snímané scény) proužek, který obsahuje některou ze čtyř skupin ovládacích obdélníčků k dotykům. Na ploše LCD tak lze mít ZOOM a video-spoušť, módy stabilizátoru, stmívání-PRE-REC-protisvětlo (<= tři skupiny) a nejzajímavější kvartet pro nastavení FOCUS-WB-SHTR-IRIS. Tedy ruční ostření (ploškami displeje po aktivaci), balance bílé barvy (tímtéž způsobem), rychlost závěrky (dtto, rozsah úctyhodných 1/50 až 1/8000 vteřiny) a clony (OPEN až po uzavření na číslo F5,6). Tady jen postřeh pro vývojáře (s křížkem po akci ), že „přejezd“ od nejnižší hodnoty nahoru/dolů mohl být na podržení ovládací plošky, protože klikání po krocích je zdlouhavé. Ano, kamerka je amatérská a určena vesměs těm, kdo do manuálů nepolezou ani ze zvědavosti, ale když už to sem dali…

VIDEOKAMERKA Panasonic HC-V180 má spousty vymožeností, které jsou nad rámcem třídy zvané LOW-END (cenově i výkonově). Transfokátor jde OK, auto-ostření pracuje VELMI pozitivně, vyrovnávání protisvětla jakbysmet. Na plný ZOOM (ono šílené číslo na displeji 90x) je třeba počítat se vzdáleností od objektu větší než 10 metrů (zkoušeno v prodejně a na staveništi naší rekonstruované ulice) a maximální přiblížení je DOST COOL. Vyzkoušeli jsme nasunout do mikro-USB pod LCD kabel s napájením a zjevně se AKU na mašince dá nabíjet i přes tuto zdířku. Zbývá aspoň něco pohanět, byť tuhle formulaci používám nerad: výdrž akumulátoru v nejvyšší z možných kvalit pouze 65 minut je asi největší slabinou oproti konkurenci, samozřejmě mám na mysli dodávanou kapacitu. Ale ani dokoupení náhradního článku uživatele nerozveselí. Zatím totiž Čína nemá repliku s kontakty VBT190/380 a originál VBT380 s dvojnásobnou kapacitou i výdrží stojí krutých od 3 tisíc korun výše - a to je při ceně základní sady s kamerou (zhruba 6 tisíc) FAKT DARDA jako Brno (odkdy že se výraz používá?)…

HODNOCENÍ? Před chvilkou jsme s kolegou vybalili právě příchozí STROJ stejné značky VXF990. Vím, že to s tím příliš nesouvisí, ale s mými dojmy ze sortimentu videokamer Panasonic ano. Neměl jsem dlouhodobě extra pozitivní pocity z mnoha kroků výrobce v našem oboru a ještě před letošním rokem bych nějak velkou množinu jeho kamer nedoporučil ani svým zákazníkům (to si obhájím). Ale ze současného sortimentu mám o pověstnou facku lepší pocit a kromě kritizovaného AKU bych na rodinná natáčení doporučil klidně i tento a brzy další popisované modely (to si taky obhájím). Výbava oproti ceně je totiž přinejmenším velmi dobrým poměrem (zlomkem) a dávných neduhů značky podle mě výrazně ubylo. Já zvedám pomyslný palec, dokončím ještě článek o konkurenčním prckovi Canon HF R706 (podobnou Sony CX450 má v péči Milan) a jdu se rád pomazlit s DEVĚTSETDEVADESÁTKOU, zdá se být fešnou kočkou. A ještě trošku vyčistím ten dojem z AKU, byť mě v centrále firmy v Práglu proklejí. Ač to není o zadarmo-řešení, strojek lze napájet i při práci z jakékoli tzv. POWER-banky neboli záložního zdroje k mobilům a dalším - tedy s tolerancí ne zcela stejně pohodlné práce oproti připnutému článku. HOWG a šáteček… Pro čtenáře sepsal Petr Jelínek, fotodokumentaci obstaral Milan Navrátilík