A teď prosím aplaus: první videokamera se širokoúhlým LCD panelem 16:9 je tady. Rozmach širokoúhlých formátů ovlivňuje výrobce elektroniky čím dál více a není asi nic divného ani na tom, že je to právě firma Sony, jeden z nejvýraznějších průkopníků elektroniky, jež si vsadila na úspěch širokoúhlých LCD-panelů s obdélníkem 16:9 na současném spotřebním trhu. Při pohledu na nabídku českého zastoupení lze navíc vyčíst, že popisovaná novinka DCR-HC42 není zdaleka jediným širokoúhlým modelem: tvoří dvojici shodných těl s levnějším typem HC-devětatřicet a celkem letos nabízí Sony takto osazených kamer čtveřici, nepočítáme-li zcela neamatérskou HDV-odnož FX1. Dnešní tzv. dvoj-recenze se tedy bude snažit nedočkavcům přiblížit dva pomyslné póly pro srovnání: nejnižší a nejvyšší přístroje tzv. spotřební modelové řady DCR-HC, jejíž úplný vrchol se jmenuje HC90 a vzhledem k zařazení mimo označení spotřební mu bude po dodání věnována samostatná recenze, podobně jako typu PC1000 …

Na první pohled ani jeden z popisovaných modelů nijak nevybočuje ze standardu nastoleného loňskou modelovou řadou Sony DCR-HC a jakoby svým předchůdcům z r. 2004 z oka vypadly (viz přiložené obrázky ke srovnání). Druhý pohled ale objeví hned několik rozdílů. Pomineme-li opět o něco menší velikost těla kamery, potom již při zkoumání nápisů na kameře zjistíme, že firma Sony začala měnit svou výrobní politiku a videokamery již povětšinou osazuje větším optickým přiblížením, než bylo ono typické loňské „jen“ desetinásobné. Model DCR-HC17 je vybaven dvacetinásobným přiblížením a HC42 dvanáctinásobným. Možná, že nespokojenost nebo třebas i kritické diskuse zákazníků tentokrát slavily úspěch. Přítomen je tu pochopitelně i zcela nepoužitelný ZOOM (spíše ale už jen jakési zvětšení) digitální, a to 640x (u HC17), respektive 480x (u HC42). Absurdity tisícinásobného digitálního koeficientu minule kolegou recenzované kamery Panasonic NV-GS35 však Sony ani zdaleka nedosahuje…

Nová těla videokamer modelové řady 2005 mají trošku jemnější kontury a tmavší barevné odstíny vrchních laků. Jedinou podstatnou změnou - a bohužel nejen vzhledu - je montáž nové patice pro příslušenství nazvané ACTIVE INTERFACE SHOE u modelu HC42. Tato botička je sice tzv. inteligentní (s kontakty), ale oproti standardním paticím má jiné rozteče upevňovacích kolejniček, a proto dovoluje připevnit pouze originální příslušenství Sony (universální mikrofon nebo světlo tedy nikoli). Krytka objektivu zůstala mechanická zabudovaná v těle kamery, což považuji za velký klad, a to nejen z důvodu možné ztráty. Hledáčkový tubus je stejně jako v loňském roce a u čím dál více konkurenčních modelů stále pouze výsuvný směrem vzad, což začíná být velmi nepříjemným trendem. Základní model HC17 je vcelku logicky vybaven pouze hledáčkem černobílým. Překvapení přijde až po otevření displeje…

U dvaačtyřicítky konečně uzříme námi již výše zmiňovaný širokoúhlý displej o úhlopříčce 2,7 palců a poměru stran 16:9. Považuji to za něco, co určitě musíte vidět (a stoprocentně i mít?). Na okraji displejů ubylo tlačítko LCD BACKLIGHT na zlepšení viditelnosti LCD displeje při ostrém slunci. Druhé (hlavní spouš je samozřejmě u pravého palce) nahrávací tlačítko REC, jež zůstalo zachováno, doplnila dvě tlačítka pro ovládání transfokátoru T/W a pak tlačítko pro přímé přepnutí mezi formátem 16:9 a klasickým 4:3 s pojmenováním WIDE SELECT. Pro názornou představu čtenářů o skutečném rozdílu běžného a širokoúhlého LCD-panelu jsme postavili obě mašinky vedle sebe a výsledný snímek přiložili i semhle na zvětšení čtenářovou myškou. Tolik tedy ke vzhledu a teď musíme chtě nechtě přejít k věcem méně příjemným…

Konektory. Přípojných zdířek je u obou modelů poměrně hodně, ale zde musím příznivce Sony, potažmo videokamer vůbec, poněkud zklamat. U nižší sedmnáctky asi nepůjde o žádné překvapení: digitální a analogový výstup (včetně S-Videa) samozřejmostí, USB pro streaming videa je tu také a LANC-konektor coby technologie Sony chybět nemůže. U modelu HC42 však přichází rozčarování. Ke kameře je dodávána tzv. dokovací stanice a většina konektorů je bohužel právě a pouze na ní. Na těle přístroje tak zůstal pouze AV-konektor, LANC a naštěstí také zdířka pro nabíjení bez stanice. Pro plnou funkčnost videokamery je tedy nutno nosit i příslušnou přípojnou stanici, což v polních podmínkách rozhodně nepovažuji já za rozumné řešení. Na stanici samotné jsou pak kromě konektoru nabíjecího a analogového také konektor DV, USB a vypínač stanice. U vyššího typu HC42 je již i funkce A/D převodníku, tedy funkční analogový a digitální vstup. Bavíme-li se o konektorech, je třeba zmínit ještě jednu smutnou až tragickou událost. Ani vyšší z modelů není vybaven mikrofonní zdířkou…

Co se vlastního ovládání týká, ani zde videokamery nedoznaly zásadních změn. Sony stále razí cestu tzv. dotykových displejů, což někomu může přijít stylové a maximálně (?) funkční, někomu jako elegantní legrácka a efekt k pochlubení se okolí, ale jinému zcela nepoužitelné; a v tom osobně vidím kámen úrazu. Zatímco ostatní výrobci sázejí na klasická tlačítková ovládání (nové modely Panasonic jsou vybaveny navíc jakýmsi multifunkčním joystickem) a jsou relativně snadno ovladatelné, dotykové LCD nepochybně nevyhovují zdaleka každému a proto se videokamery Sony nedají doporučit všem jednoznačně a bez výhrad. Určitě to chce vyzkoušet a pro mnohé uživatele může nakonec jít hlavně o zvyk. Jasnou nevýhodou je toto ovládání při vlastní práci. Pomineme-li samotné držení přístroje, kdy pro veškerá manuální nastavování je zapotřebí i druhé ruky, nemůžeme mávnout rukou nad složitostí (mj.) zadávání povelů takové samospouště u fotografování, jenž potřebuje několikanásobek úkonů oproti klasice…

V samotných MENU-nabídkách obou zde popisovaných přístrojů narazíme na běžné funkce manuálních nastavení. Jde tu o volby času závěrky, takzvané kreativní režimy (portrét, pláž a lyžování, sport, krajina, v záři reflektorů, západ slunce a měsíc), vkládání obrazových efektů (mozaika, solarizace, monotónní, sépie, umění negativu, pastel) anebo již klasické tzv. zatmívačky a roztmívačky. Nemůže pochopitelně chybět ani vyvažování bílé barvy, které kromě plně automatického režimu nabídne i dvě přednastavené hodnoty pro interiér a exteriér, osazena je i možnost manuálního nastavení bílé „na jeden stisk“. Pro zpřehlednění samotného ovládání přibyla funkce DISPLAY GUIDE, jež je vlastně jakousi nápovědou uživateli ke grafickým symbolům zobrazovaným videokamerou. Vestavěna je tady i (a to zejména díky dotykovému LCD-panelu) funkce tzv. ručního bodového ostření…

Přestože rozdílů je poněkud více, zásadní jsou kromě transfokátorů v průchodnosti konektorů a také v tom, že oproti kameře HC17 je model HC42 vybaven i slotem pro paměovou kartu, konkrétně Memory Stick Duo (MSD). Díky ní nabízí i celkem použitelný fotografický režim s rozlišením až 1152 x 864 bodů (a volitelně i VGA, tedy 640x480) plus možnost nahrávat komprimované videoklipy na MSD-kartu ve formátu MPEG1 při poměru stran 640x480bodů. Zmiňované rozdílné parametry optických přiblížení jsou dány koeficienty shodně označených objektivů se známým logem Carl Zeiss® Vario-Tessar® a průměrem závitu pro příslušenství 25mm. Ohnisková vzdálenost je 2.3-46 u HC17, respektive 3,0-36 u vybavenější HC42, světelnosti objektivů jsou pak udávány u sedmnáctky 1,8-3,1 a dvaačtyřicítka má 1,8-2,5. Jinak je levnější DCR-HC17 (MOC tzv. holé je 14.990,-) vybavena snímacím CCD-čipem 1/6" s rozlišením 800.000 bodů, zatímco dražší DCR-HC42 (MOC bez CLIPu je 24.790,-) výkonnějším pětinovým čipem (1/5") a megapixelovým rozlišením 1,070.000 bodů…

Pokusíme-li se před závěrem bilancovat, zjistíme, že letošní LOW-END videokamera HC17 je výrazně odlišná proti nejlevnější verzi z loňska. Posuzujeme-li ony cenové nížiny, sedmnáctka má oproti předchůdkyni HC14 "jenom" větší optické přiblížení, kvalitnější (?) LCD panel a pak i menší rozměry, ale to vše za cenu výrazně menšího průměru vstupní čočky objektivu, zásadně menšího snímacího čipu (loňská čtrnáctka měla úhlopříčku 1/4") a již výše uváděné absence potřebné mikrofonní zdířky. Inu nevím, nevím, milý Watsone… Vybavenější typ DCR-HC42 však (nejen) u mě dopadl o mnoho lépe a je přinejmenším důstojným nástupcem loňské nejvybavenější třešničky na pomyslném dortu řady Sony HC, tedy MPX-modelu HC40. Nevyhovuje mi tu asi jen absence běžnější standardní patice pro příslušenství a velmi potřebných konektorů DV a USB, jež snad kromě výše zmiňované dokovací stanice mohly - a myslím, že určitě měly - být osazeny i na vlastním těle videokamery…

Firma Sony se podle mého názoru vždy snaží o oživení trhu s amatérskými videokamerami a hlavně u modelů s širokoúhlým displejem se jí to nepochybně podaří. Zároveň jsem však nyní velmi znepokojen politikou Sony v otázkách příslušenství. Poté, co producent začal používat miniaturní závity objektivu (velmi nestandardních!) 25mm, pak následně přinesl velice speciální konektory analogových výstupů a teď má dokonce vlastní rozměr patice pro příslušenství. Co asi bude příště? Vlastní Sony-konektor USB-X? Nebo snad dokonce taky i vlastní DV-rozhraní IEEE007…? Tak to byl Marek, já (PJ) můžu už jen dodat, že mladý muž se jeví v roli odborného prodejce velice nadějně a - jak mohou posoudit i naši stále četnější čtenáři - má i jakési pověstné střevo. Nebo se mnou po dnešním povídání zásadně čtenářská obec nesouhlasí? Jo, přiznám se, že jsem si tu kousek přidal a onde zase ubral na šávě, ale přece nebudeme suchaři, vždy ani naši čtenáři nejsou, že ne…

Technické parametry videokamery Sony DCR-HC17 (WEB čs. zastoupení...)

Technické parametry videokamery Sony DCR-HC42 (WEB čs. zastoupení...)

K případné objednávce kterékoli z popisovaných kamer Sony HC17 a HC42 (např.) dobírkou zde E-mail, telefon do brněnské prodejny (541218591) a popis cesty...

Editoval nadějného fanouška videokamer: Petr Jelínek
Fotky vesměs upravil a my mu za to díky: Jirka Rakušan
Původní textík naznačil náš nový Holmes: Marek Skoták