VIDEOKAMERY.cz | Rok2004: jaký nahrávací systém vybrat?

Analogovou nebo digitální: takto zní otázka první…

Stále ještě existujícími analogovými systémy prolétněme, ale důkladněji. Stará dobrá půlpalcová páska VHS měla v nedávné minulosti více variant: kromě kamer na plný formát kazet a jejich vyspělejší verze S-VHS s vyšším rozlišením to byly obě vyšší formy kompaktních kamer pro malé kazety VHS-C a Super-VHS-C. Užší páska Video8 byla firmou Sony představena v roce 1985 a poměrně záhy - už v roce 1989 - byl představen i nadřazený systém stejné šířky: Hi8. V celém hlavním období působnosti analogových systémů byly vyvíjeny a movitějšími fandy i využívány spousty vymožeností, jež bychom i dnes zařazovali do kategorie vyšší dívčí. Nezadržitelně ustupující analogy mají v roce 2004 spíš nejnižší technickou úroveň, ale mnohá důležitá moudra zlaté analogové éry převzaly digitální přístroje. Výhody větších strojů byly (bohužel) s nastupující miniaturizací velice často nahrazeny bolístkami moderních digitálů. Přednosti i nevýhody maličkých alfanumerických (digitálních) kamer probereme níže, zde se pokusme zdůvodnit, jak moc je výběr anachronické analogové videokamery chybou anebo ospravedlnitelným činem začínajícího (a šetřícího) kameramana...

I naše kniha o videokamerách naznačuje leccos z moderní historie. Zkusme si z novodobých perliček připomenout jen nejvýraznější: výklopné LCD-panely začaly svou dráhu v roce 1994 (Sony) a třebas známé Li-ION-AKU už o rok dříve. Někdejší optický stabilizátor dal světu Canon koncem osmdesátých let minulého století (foto), v roce 1994 pak byla v prodeji i první videokamera (UC5Hi); a elektronická stabilizace pochází dokonce z roku 1992 (Sony CCD-TR805). I v dnešní době je optická stabilizace vrcholnou finesou amatérských videokamer. Ustupující analogy jsou dnes zastoupeny výprodejním sortimentem širší pásky VHS-C firem JVC a Panasonic a užšími osmimilimetrovými médii firem Sony a Samsung. Na pultech budou sice ještě i výběhové modely Hi8 Canon, ale tato firma už úplně přestala analogy pro Evropu dodávat. Potenciální uživatel si výběrem některé nedigitální kamery pořídí použitelný amatérský přístroj, kde nejjednodušším zpracováním je buď kontinuální (souvisle povedený) záznam - spíše nezpracování - anebo zkopírování na domácí video VHS. Případné propojení analogu do počítače nebude (!) stejně jednoduché ani levné jako u digitálního přístroje, ale vzhledem k vývoji nemusí být výběr tragédií. Postupy současné techniky jsou tak razantní, že morální zastarávání kamery často předhání záruční lhůtu a na druhé straně je možno nalézt i takové výprodejní akce, kde se cena celé analogové videokamery (s příslušenstvím) pohybuje hluboko pod cenou středního mobilního telefonu (u nás Hi8 na Vánoce 2003: 6.666,-Kč)…

Naproti tomu stojí ale otázky formální i praktické. Jde totiž o statut modernosti a schopnosti jít s dobou a v další řadě si pořídit kameru s jednoduchým a levným propojením do dalšího důležitého dílu zpracovatelského řetězce: tedy počítače. Analogovou kameru sice propojuje do PC také kdekdo, ale potíže při práci a nakonec i pořizovací cena takového propojení nebo výsledky zpracování videa z hlediska rozlišení a archivace nevykazují stejné parametry jako digitální záznam. Ona otázka ušetření při rozhodování o naší nové videokameře stojí v jakési neidentifikovatelné úměře s tím, jak budeme potom chtít obraz dále zpracovávat a uchovávat. Není pravděpodobné, že by někoho mohlo zajímat za 100 let, co tu dělával nějaký prapradědeček - a dokonce není ani jisté, půjde-li takový záznam (DVD?) na čem přehrát, ale myšlení většiny pečlivějších uživatelů stojí na uchování co nejvěrnější kvality, a to tedy (logicky) na co nejdelší dobu. Vyjděme z toho, že moderna přináší - mimo jiné - pokrokové způsoby intuitivního zpracování digitálního videa a jeho archivaci v nejlepší kvalitě, na rozdíl od dnes již zcela anachronických analogů (fuj, to bylo cizích slov)…

Dobře: a když digitální, tak jaké médium pro záznam?

Prokousali jsme se k vlastnímu digitálnímu videozáznamu. A o tom je - asi nejspíše - dnešní příspěvek… Existuje-li několik druhů systémů - jak se mezi nimi orientovat? Nenapíšu zde slovo jednoduše, ale naznačím celou problematiku očima poučenějšího laika, jenž je dnes často zvyklý vysvětlovat v autosalónu dámám, že zrcátko na sluneční cloně by neměly používat k líčení za jízdy, pokud právě sedí za volantem (dámy, to není proti vám, autor vás zbožňuje). Nuže - kolik nahrávacích systémů lze dnes dohledat, alespoň co se záznamového média týče? Představte si, že dohromady - bez profesionálních odnoží - pět (5!) a k nim můžeme přiřazovat další poddruhy: např. podle paměové karty nebo kompresního formátu. Před vyjmenováním a důkladnějším rozborem těch pěti druhů záznamových digitálních médií si ještě připomeňme, jaké hlavní výhody má tento novodobý fenomén. Bezztrátové kopírování a totéž zpracování jsou hlavními rysy moderního videozáznamu! Digitální videokamera tedy neudělá z amatéra profíka, nenahradí chybějící um nebo cit pro scénu ani nebude na běžném domácím televizoru vyhlížet svými výsledky jako "profesionálka". Zmíněnými možnostmi převodů alfanumerických dat - to jsou ta digitální - a jejich zpracováním bez narušování původní kvality (když se to umí) tvoří moderní DIGI-fenomén druhdy nevídanou variantu archivace nezapomenutelných chvil každého kameramana a jeho blízkých. Ne každý systém ale vychází ze stejného formátu…

Hned si osvětleme poslední větu předchozího odstavce. Formátem systému je tu myšlen tzv. kompresní poměr - nemusí ale být žádný - pomocí kterého je videozáznam ukládán na některé z digitálních médií. Nejrozšířenější nahrávací systém dneška - v čR určitě - je bezpochyby čtvrtpalcová páska mini DV (6,35mm), alespoň co se nově kupovaných kamer týče. Nalezli bychom v domácnostech naší země zatím jistě velmi mnoho analogových kamer, ale to už by byla podobná diskuse, jako o kvantech dosluhujících Škodovek typových řad Favorit a zpět. Nahrávací systém mini DV ukládá vzhledem ke své vstupní kvalitě velké množství dat, a to 25Mbps. Tady se zkusím na chvilku pustit na tenký led. Protože počítače pracují v 16kové soustavě, jsou výpočty docela složité a ne každý se v nich vyzná. "Kilo" tu totiž neznamená tisíc, ale 1.024. Mega zase není milion, ale 1.024x1.024. A teď taky hlavně pozor na malá a velká písmenka: 1kB (čteme kilobajt) je 1.024 bytů. Jeden Mega-Byte (1MB) je 1,048.576 Bytů (vynásobte si to) a jeden Giga-Byte (1GB) je pak 1.024MB. Datový tok se počítá ještě kapku jinak. 25Mbps (Mega-bitů za vteřinu) je pak pro zjištění v megabajtech nutno vydělit osmi: tedy 25:8 = 3,125MB/s. Jenže je tu ještě potřeba připočítat zvukovou stopu, že ano. No a tak je dána datová velikost videa: např. se zvukem 48kHz (tzv. vzorkovací frekvence) a ve formátu mini DV zabere v toku 3,6MB/s (Mega-bajtů za vteřinu) každá minuta záznamu asi 216 MB. Aby ani tohle nebylo jednoduché, tak je ještě rozdíl mezi nastavením zvukového módu kamery 12bit nebo 16bit. Snadno si nakonec spočítáme, že na obyčejné vypalovací CD 700MB se vejdou asi 3:20 minuty videa. Omlouvám se za tuhle matematiku a slibuji, že toho zplodíme do plánovaného článku "O všemožných rozlišeních" ještě více… :-D)

No a zase zpátky k našim systémům a formátům videa. Každý digitální systém (a nemluvíme tu o profesionálních) má jiný formát. Tedy - vedle jiného použitého média - může mít i svůj menší nebo větší stupeň komprese, pomocí nějž ukládá video na některé z již výše uvedených anebo dále rozebíraných paměových médií. Pravdou je, že soubory ".avi" se od sebe - hovoříme-li o mini DV versus Digital8 - nijak neliší. To znamená, že videa z obou jmenovaných bezkompresních systémů jsou ukládána na HDD počítače ve stejném formátu i stejných datových objemech (viz výše). Jako nejlepší "stlačená" kvalita současné "archivaci hledající doby" se nejspíš jeví DVD: tedy formát MPEG2. I zde je možno nastavit vysokou nebo velmi nízkou hustotu komprese - a tedy větší nebo menší objem zaznamenávaných dat. Vybrusleme z tohoto problému konstatováním, že nejvyšší tok dat u MPEG2 může být až (max.) 10Mbps, a to je jen 2,5krát méně, než činí výše uvedený tok mini DV. A většina čtenářů samozřejmě také ví, že právě onen uznávaný a oblíbený formát MPEG2 (to jest DVD) se jeví nejen na tzv. nejběžnější TV-obrazovce (domácí TV s úhlopříčkou klidně i více než 72cm) jako kvalita opravdu špičková a z hlediska archivace i velmi "DVD-disko-praktická"…:-o)

Archivace, komprese videa, výhody a nevýhody…

Ještě zmínku k té archivaci. Právě uložení co nejkvalitnějšího výsledku na co nejdelší dobu je na pořadu dne mnoha firem, jež se zabývají komprimačními formáty. Zkopíruje-li si uživatel videozáznam na kazetu VHS, dostává se - vedle poměrně slabého rozlišení - k pomyslnému konci cesty. Záznam na magnetické pásce se totiž postupně odmagnetuje až k nepoužitelné kvalitě nebo praktickému vymizení. Jistě - nebude to otázkou několika let, spíše desetiletí, ale jde zřejmě o nenávratný proces. Vložím-li dnes např. do videa svou originálku, zakoupenou za drahé peníze počátkem 90.let v Rakousku (hudební kazety u nás nebyly příliš dostupné), je na ní vidět zhoršení obrazové kvality na úrovni druhé až třetí kopie VHS (odhad). Naopak vypálením na některé z trvalejších diskových médií lze - při dodržování jakýchsi skladovacích podmínek - uchovat solidní kvalitu takřka "nafurt". Nebudu se tu opakovat s úvahami o stoletých horizontech, prostě je tu formát DVD a ten dokáže v solidní kvalitě a současně relativně rozumném objemu digitálních dat udržet záznam nadlouho. A skladovací podmínky? No: teplo (kamna?), záření (slunce) nebo vlhkost (voda?) nemohou diskům DVD prospívat…

Vedle mini DV se tedy rozvíjí digitální formáty, jež ukládají video v některé z kompresí. Jako nejpohodlnější varianta současného amatéra, který už zná základy kameramanské práce, se asi jeví malý disk DVD - s průměrem 8cm. Výběr DVD-kamery znamená pro uživatele pohodlí okamžitého přehrávání výsledku v domácím přehrávači, ale má také svá "ale". Předně zatím nelze takový přístroj zakoupit za stejné peníze, jak spotřební řady mini DV. Další zápory jsou sice už asi zanedbatelné, ale naznačme si je: záznamové médium je v poměru k minutám - zde se bavíme o nejvyšší kvalitě - výrazně dražší a kamery nemohou být stejně miniaturní, jako třeba pohotové dlaňové mašinky mini DV. A v neposlední řadě mívají DVD-kamery díky své vnitřní výbavě (laser) výrazně vyšší spotřebu energie, takže vyžadují vyšší kapacity nebo větší počet akumulátorů. Mimochodem i samotný střih videa pak probíhá jinak a jinými programy. Napsal jsem výše "základy kameramanské práce" - ano, u všech komprimovaných formátů, jejichž zpracování je menším či větším oříškem, je nejlepším řešením natočit záznam načisto, tedy napoprvé a s možností přehrávat toto video bez dalších časových ztrát. Přiznejme si, že právě čas je veličinou, jíž se nám tak často nedostává - a to bez ohledu na věk uživatele…

Proběhněme si teď dva formáty, jež jsou specifické jediným výrobcem. V roce 1999 šel Sony na trh s variantou přechodu z analogového záznamu úzké pásky 8/Hi8 na digitální video: Digital8. Tedy - známá schopnost přehrávání těchto analogových pásek se současnou možností jejich digitalizace byla pro mnoho uživatelů dobrou volbou, uvážíme-li někdejší často mimořádnou výbavu vyspělých videokamer D8. Jenže současný stav je od někdejší slávy D8 diametrálně odlišným: zřejmě posledním modelem, který pro poučenější fandy oboru něco znamenal, byl v loňském lednu doprodávaný stroj DCR-TRV740. Rozdílnost výbavy D8 s klesající tendencí u loňských i letošních modelů a jejich snižující se počet je jasným signálem, že veliký Sony už pomyslně odkládá své kdysi nadějné dítě do ústavu. Zakoupením dnešního modelu D8 si tedy uživatel pořídí větší, těžší a relativně málo vybavený přístroj s menší pohotovostí pro své každodenní natáčení. A přehrávací schopností pásek 8/Hi8 je už v roce 2004 vybaven pouze jeden model, jehož cena také není konkurenceschopná proti levnějším kamerám mini DV. Nerozeznatelný rozdíl rozlišení CCD - v amatérské praxi na TV určitě - totiž "jen" 540.000 bodů, zanedbejme. Vzhledem k nabídkám obchodních řetězců ale nelze nákup levnější kamery D8 zásadně odsoudit - touha ušetřit je pochopitelná. Druhý okrajový systém, který nevyrábí kromě Sony také nikdo, je experimentální micro MV. Tady si dovolím odbýt problém odkazem k nedávné recenzi jediného modelu DCR-IP1…

A máme tu můj tip: záznam videa prostřednictvím slotu na paměovou kartu. Domnívám se, že už blízká budoucnost bude v nesložitých způsobech záznamu a současně v nepřítomnosti zranitelných rotačních částí. Tedy já považuji za logické - po dostatečném vývoji paměových médií, aby se video (uvažujme jen o amatérském) - ukládalo na vysokokapacitní paměti, tedy tzv. paměové karty. Zjednoduší se tak nejen samotné přístroje, ale i jejich pohotovost a také skladnost záznamových médií bude skoro z říše snů… Jen je to zatím o zmíněném vývoji médií: paměová karta nedávno popisované miniatury je stále (duben 2004) na úrovni 12 tisíc maloobchodní ceny, a to se na ni prosím vejde v nejvyšší kvalitě 10 minut záznamu MPEG2! Ano, tzv. neoriginální karty jsou podstatně levnější, ale naše „oficiální úvahy“ potřebují vždy „oficiální data“, že ano. Ostatně on Panasonic není zdaleka jediným producentem, jenž by se pokoušel stvořit nějakou variantu ukládání videa na paměové karty. Na našich stránkách mohl zvídavý čtenář nalézt mnohé zmínky o podobných mašinkách od firmy Sharp, Samsung a dokonce i na malé MD-disky firmy Sony: to bychom asi také mohli považovat za jakousi formu pevných pamětí, i když už zase rotačních…

Kolik digi-formátů a jakých? A co slibované zdražení?

Vyjmenujme si tedy, jaké formáty digitálních nahrávacích systémů můžeme volit. Vedle mini DV (tj. všechny mimo Hitachi) je to D8 a micro MV (obě jen Sony) a DVD-disk 8cm (různé formáty u Sony a Hitachi/Panasonic). No a vedle těchto čtyř „rotačních“ nahrávacích formátů digitálního záznamu můžeme volit ještě několik variant „nerotačních“ pamětí: v plné kvalitě MPEG2 je to zmíněná libůstka firmy Panasonic SV/AV100; no a v kvalitě vyšších či menších rozlišení a počtů snímků za vteřinu (15 versus 30) nalezneme celou řadu použitelných anebo ještě použitelnějších mašinek Sharp, Samsung, Sanyo, Panasonic anebo pak dokonce různých exotů, jakým je bezesporu například firma MUSTEK. A nyní sám nevím: jak moc je nutno rozdělovat jednotlivé varianty kompresních formátů na další a další poddruhy anebo prostě jen konstatovat, že vedle plnohodnotného stroje s kompresí MPEG2 (duben 2004: jen AV100) existuje několik variant MPEG4kového videa s různými stupni kvality a logicky také různými stupni pořizovacích cenových kategorií miniaturních „videokamer“. Nejjednodušší a zřejmě i nejvíce praktická bude editační práce s formátem mini DV, i když „vyrábí“ největší objemy dat a nenabízí tak rozsáhlé varianty různých kompresí „na hotovo“, jako to například umí některé výše zmiňované MPEG4kové legrácky…

K těm kompresním mini-videokamerám si tu zopakujme: po vyřešení cenových astronomií s výše popisovanými paměovými kartami to zdaleka v zásadě nebude pitomá volba. Až neskutečně pohotová záležitost může - taková AV100 jistě - zaznamenat i velmi solidní video (to jest onu kompresi MPEG2) a už je osazena i tzv. běžným CCD-čipem 800.000 pixel, objektivem s 10 násobným optickým přiblížením a dokonce i elektronickou stabilizací obrazu. Fajnšmekrům si tedy troufám doporučit vedle něčeho pohotovějšího a výkonnějšího z ranku mini DV i právě tento fenomén ukládání na SD-karty. Už máme signály o velice zajímavých cenách těchto médií např. od firmy San-Disk (dodává i Hama) - čili maloobchodní ceny originálů Panasonic budou rychle předběhnuty a i veliký Matsushita s tím bude muset rychle něco udělat. Při eventuálním výběru zde chci jen poradit potenciálním kupcům: pozor na kompresní formát MPEG4, a to zvláště, nabízí-li malé rozlišení anebo jen 15 snímků za vteřinu! Takový strojek už je bohužel spíše hračkou, než aby jej mohl uživatel považovat za opravdovou náhradu tzv. velké (běžné) videokamery. I když: proti gustu - respektive internetovým fuj-klipům - žádný „dišputát“. Něco o tom rozlišení? Každému jinak jeho jest: někomu připadá VGA (640x480) ještě solidní (bavme se o 30 snímcích za vteřinu) a někdo už tím pohrdá. Ale většina z nás se shodne, že komprese DVD má ve větším datovém toku - dá se tam nastavit 10Mbps i např. 3Mbps - obraz vcelku v pohodové kvalitě i na velké TV. Mimochodem: MPEG2 v největší kvalitě má stejný poměr stran jako mini DV: 720x576, v běžnějším provedení pak klesá první číslo na 704 bodů (vrtochy poměrů stran)…

Chcete nějaký závěr? Málo jsem tu pochválil micro MV i Digital8, vyzval jsem i přes naznačení progresivity k ostražitosti při zájmu o některou kompresní legraci a vyslovil názor, že malý disk DVD je pohodlnou variantou, která má drobné výjimky z normálu. Kdo pochopil, že současná nabídka trhu musí uchvátit drtivou většinu amatérů právě sortimentem videokamer mini DV, ten dnes odezíral z mých řádků správně. Netuším sice, jak dlouho vydrží tento formát úzké čtvrtpalcové pásky na pomyslném trůně (1. místě) v prodejnosti, ale několik málo roků - mám raději specifikovat „několik desítek měsíců“? - to nejspíše ještě bude. Nakonec i cenový vývoj je trumfem právě tohoto digitálního mini DV, podobně jako třebas média do kamer (videokazety). A něco k těm cenám: dnes a denně odpovídám na dotazy, jak mnoho se sníží ceny kamer po vstupu do EU. Bohužel, vážení čtenáři: NESNÍŽÍ! Zatímco dosud bylo clo na kamery s odblokovanými vstupy 0 procent (ano: nula), nyní to vypadá - při vstupu do EU - na 14 procent (potvrdilo mi to i celní ředitelství v Praze)! A logicky to známé minimální snížení DPH (z 22% na 19%) asi opravdu nezachrání! Předpokládejme, že konkurence firmy Canon (letos začal Canon levněji) už to věděla a nasadila vyšší ceny hned, jinak by cenová politika Sony a Panasonic byla dost nepochopitelná (viz ceníky); anebo tedy zdraží úplně všichni. Chvilku jsem si ještě myslel, že videokamerám JVC by mohla pomoci častá „země původu Německo“, ale vzhledem k tomu, že se dělají z více než 60% dovážených dílů, tak taky NEE! Nakupujte, vážení, bude hůř…

Pro čtenáře našich stránek sestavil nějaká moudra "v potu tváře": Petr Jelínek (omlouvám se za často polopatistický styl dnešního textu - měl jsem dojem, že je to nutné)… :-D))