Orientujete se v kamerových médiích...?

Už v roce 1976 (!) byl firmou JVC uveden na trh tehdy revoluční standard půlpalcové (12,7mm) magnetické pásky VHS, který slouží (nebo dosluhuje?) zřejmě ve většině domácností (nejen) naší republiky dodnes. Tehdejší vítězné tažení "systému domácího videa" vyřadilo z boje i tak silné protivníky, jakými byly například systémy BETAMAX nebo Video2000. Videokamery plného formátu VHS (S-VHS) jsou dnes už ale dosti vzácné, protože jejich nikoli masivní prodej byl ukončen zhruba v roce 2000, kdy tzv. ramenní modely NV-MS5 (S-VHS) a NV-M50 (VHS) přestal nabízet i český katalog Panasonic. To kompaktnější verze VHS-C a S-VHS-C měly logicky zcela jiný vývoj a ještě dodnes slouží v nerůznějších provedeních a od několika značek v domácnostech mnoha amatérů. A zatímco v dalším odstavci popisovaná konkurence osmimilimetrových pásek nutí uživatele alespoň například pro první kopírování na VHS trápit samotnou videokameru, kompaktní céčko může být vloženo do zde vyobrazeného adaptéru a pomocí něj originální video přehráváno nebo kopírováno přímo z domácího videa…

K vyčerpání analogových médií pro záznam videa hned prvními odstavci zbývá vyjmenovat někdejší hlavní konkurenci půlpalcové šíře, totiž ony systémy osmimilimetrové pásky Video8 a Hi8. Víme sice, že jmenované kazety 8mm a Hi8 se v podstatě používají v přístrojích Digital8 (D8) dodnes, ale stejně tak tušíme, že matka tohoto systému D8 Sony zřejmě postupem času ponechá své pomyslné dítě na pospas historickému zapomnění. V roce 1985 tedy přichází skupina firem v čele se Sony s magnetickou video-páskou šířky 8mm. A už o pouhé čtyři roky poté, to jest v roce 1989, je uveden nadsystém Hi8 s vyšším rozlišením, který je přímou protiváhou vyššího systému kompaktní pásky S-VHS-C. Osmimilimetrová páska tak přišla sice zjevně o něco později, ale kompaktností přístrojů 8/Hi8 - jež mohly být zase o kousek menší - a délkou používaných magnetických pásek (podobně jako možná i samotnou skladností kazet) dokázala nebývale prorazit a do jisté míry nikoli jen dílčím způsobem nad půlpalcovou páskou zvítězit. Ale zpět k dnešnímu tématu, tj. nastínění orientace čtenářů v (nejen) kamerových médiích…

Současnost (jakpak asi dlouho ještě?) tzv. amatérského videozáznamu je - alespoň v našich zeměpisných šířkách - ve znamení úzké čtvrtpalcové pásky mini-DV, na jejímž standardu se rozhodující producenti dohodli už někdy před zlomovým rokem 1995. Tehdy byly od Sony uvedeny na maloobchodní trh (rozumějme pro amatérskou veřejnost) první přístroje používající tyto pásky šíře 6,35mm. Ale mini-DV zdaleka není nejužší páskou, jež se dá ve specializovaných podejnách pořídit: vedle kazetek do diktafonů nebo klasické magnetofonové pásky, o nichž tu mluvit nechceme (šířka pásky domácích magneáků není ani 4mm), byl v roce 2001 uveden firmou Sony do života jeden z nejdiskutovanějších (a nejdiskutabilnějších) experimentů velkého vůdce světového know-how, totiž extrapravý nahrávací formát ultramaličkých videokamer na superminiaturní kazetky s příznačným názvem microMV®. A protože jsme hlavně stránkami amatérů a přístrojů pro ně určených, nebudeme ani dnes plést hlavy čtenářů někdejšími i současnými odnožemi různých speciálních, nestandardních anebo prostě "jen profesionálních" formátů, jakými byly nebo dodnes jsou U-MATIC, BETACAM a podobné…

Tady trošku zpomalme. Videokazety s čtvrtpalcovou páskou mini-DV jsou dnes v našich končinách v tak výrazné převaze, že si zaslouží trochu větší rozbor k orientaci. Podle délek se dělí na 30´, 60´ a 80´ minutové stopáže a s tzv. dlouhohrající rychlostí LONG PLAY jejich minutáže vzrůstají o 50%: např. z osmdesátiminutové pásky se stávají dvě hodiny možné délky nahrávání. Další kategorizací může být kvalita povrchu pásky - existují tzv. obyčejné a pak také profesionální - a ještě osazení či neosazení paměovým čipem, který ale využívají jen některé kamery firmy Sony (ukládají si na něj různá pomocná data včetně titulkování). Pro trvanlivost nahrávky na pásce kazety mini-DV zatím nelze logicky nalézt větších zkušeností, než necelých 10 roků od uvedení systému na trh. Ale i tyto poznatky vedou k názoru, že oproti např. analogové nahrávce VHS se digitální data drží na páskách bez závažnějších chyb nebo destruktivních demagnetizací, které jsou právě např. pro kazety domácího VHS tak typické až do výrazného zrnění a pravděpodobně i postupné kompletní ztráty videozáznamu…

Abychom vyčerpali téma páskových pamětí kamer aspoň v rámci maloobchodně dostupných, shrňme si zde ještě, cože to lze vlastně koupit ve specializované prodejně. Vedle všemožných délek "velkých" kazet VHS a S-VHS to budou kompaktní VHS-C a mnohde ještě i S-VHS-C, přestože končící produkce starých dobrých analogů umožňovala používat i v těchto HIGH-kamerách běžnější pásky (ta zkratka ET = Expansion Technology). Asi před čtyřmi roky byly uvedeny na trh i 60´ pásky VHS-C a do té doby nebylo možno sehnat delší stopáž než 45 minut. Tím byla konkurenční 8mm-páska ve výhodě: dodnes lze zakoupit délky 120´, ale s nástupem kazet D8 lze dokonce pořídit až 135´ pro mód SP (90´ pro D8, tj. vždy o 1/3 méně). Všem fandům krátkých pásek 8/Hi8 (např. 30´) bylo utnuto jejich nakupování s nedostupností na trhu. Vedle nejvíce prodávaných pásek dneška - 1/4" mini-DV (viz předchozí odstavec) - lze v opravdu specializovaném obchodě koupit ještě Digital8 a zmiňované pravce microMV. Aby čtenář lépe pochopil zásadní rozdíly mezi jednotlivými kazetami, nafotili jsme sem několik z dostupnějších druhů a značek a přikládáme obrázky ke zvětšení PC-myškou…

Plynule se přesuňme na pevná (nepásková) - nejprve tzv. rotační - média. DVD-disky sice nejsou jedinou takovou "náplní", ale specialitky s působností mimo evropský trh - minikamery na MD-disky - asi jen tak náš spotřebitel nespatří. Malé DVD-kotouče s průměrem 8cm pravděpodobně pochází z výrobní strategie a potenciálu firmy Hitachi, ale už několikátou sezónu je dodává i Panasonic jako oboustranné DVD-RAM disky a Sony coby jednostranné DVD-R a RW. Rozdíl ale není jen v tom, že DVD-RAM se oproti DVD-R/RW chová podobně jako přepisovatelný HDD a nelze jej určitě přehrávat v lecjakém (každém) DVD-přístroji. Už samotná práce s videokamerami je totiž dosti odlišná: zatímco soubory DVD-RAM se dají v patřičném přehrávači přímo přečíst, nahrávku Sony je nutno ufinalizovat před vložením do DVD-playeru a odfinalizovat před opětovným pokračováním nahrávky na (např.) DVD-RW. Ani střih těchto komprimátů není stejně jednoduchý, jak to známe u mini-DV, ale to už bychom přepínali jakýsi náš volič do jiných témat. Existují tedy v zásadě dva formáty a o něco více druhů DVD-médií do videokamer…

Dalšími tzv. pevnými (čímž zde myslíme nepáskovými) záznamovými médii jsou paměové karty. Jejich využití je sice stále u videokamer většinou omezeno na statické snímky nebo tzv. komprimovaná videa, ale pozornější fandové našeho oboru už ví, že pomyslných prvních vlaštovek ukládání videa na karty je stále větší hejno. Nejpoužívanější kamerovkou dnešní doby je nepochybně SD-karta (Secure-Digital), kompatibilní (obvykle) tam i zpět s MMC-kartou (Multi-Media-Card). Kromě firem Sony a Samsung je dnes tento druh dodáván všemi ostatními značkami. Naprostou výjimku tu tvořila donedávna firma Sharp, jejíž model WD650S ukládal fotografie na SM-kartu (Smart-Media). Současný výběr paměových karet digitálních fotoaparátů se tak vlastně pro kamery v jejich novodobé historii liší pouze v médiích firem Olympus a Fuji: tedy xD-kartách. Vzhledem k tomu, že na tyto karty existuje adaptér s tvarem a kontakty CF-karty, ani jejich využití v kamerách není OUT. No a o tom, že právě CF-karty jsou hlavním médiem nedávno recenzované JVC-Everio MC200, je zbytečné se rozepisovat - fanoušci našeho oboru se jistě orientují…

Takže si je tu dovyjmenujme: Největší je CF-karta (Compact Flash), jež je dnes zřejmě s kapacitou vůči ceně i nejdál. Zřejmě už minulosti bude patřit placatá SIM-karta Smart-Media, kterou dodnes vkládají do svých přístrojů majitelé zmiňovaných přístrojů Fuji a Olympus, ale jejíž kapacitní vývoj se zastavil na hranici 128MB. Totéž se sice tvrdilo o předchůdci (?) SD-karet MMC, ale jejich větší kapacity se opět vyrábějí (těžko odhadnout proč). Tzv. kratší verze SD-karet se nyní používají ve speciálních slotech například mobilních telefonů a pro naše téma stojí téměř zcela mimo. A podobně i u patentu Sony - Memory-Stick (MS) - byla vyvinuta nová vnitřní struktura, aby se daly produkovat i větší kapacity nad 256MB; a tato média pak dostala přídomek MS-Pro. Z jiných důvodů se vyvinul druh a název miniatury MS-Duo, který do tzv. velkých slotů potřebuje nástrčný adaptér. Vyjmenovali jsme si tedy úctyhodnou řadu pevných paměových médií, jež spotřebitelé nazývají obvykle kartami. Názorné srovnávací obrázky (snad) ukazují čtenářské veřejnosti, o čem že tu dnes naše stránky chtějí psát…

Proč vůbec to téma? Autor dnešního textu vede se svými kolegy už dosti dlouho kamenný obchod s videokamerami, digiáky a jejich příslušenstvím. Tedy určitě dost dlouho na to, aby si vzpomněl na ty možná tisíce otázek naprosto dezorientovaných zákazníků-tazatelů (koupěchtivých) a chtěl v jejich budoucím výběru rozsvítit pomyslné světlo na cestě tmavým podzemím. Mám na mysli tu velkou množinu laiků s různým stupněm konzervativnosti v přístupu k moderní technice, jimž jsou prodejci digitální techniky často první na ráně. K osvětlení předchozích formulací poněkud napomůže první i druhé povídání o zážitcích z naší branže. Anebo si dnes můžeme prostě jen zase povzdechnout, že okurková sezóna holt (zatím) zamezuje psaní o novinkách a dosud neznámých strojích či zkušenostech a editor tohoto WEB-u prostě jen vyplnil prázdno, které zmíněný okurkový klid zbraní způsobuje. Soud čtenářské veřejnosti je na čtenářích samých, ale abych neodbyl téma jen povídáním, přikládám tabulku o velikostech, délkách a kapacitách jednotlivých médií, které byly náplní dnešních řádků. Nemyslíte přece, že záznamová média k videokamerám nepatří, že ne…?