3 mušketýři čili 4 kamery v testíku: 1. díl

Tradiční odstavec odkazů na souvislosti v tomto webu dnes musí obsahovat naši někdejší (začátečnickou, ale poctivou…) snahu srovnávat jednotlivé videokamery mezi sebou. častějším "sem příchozím" doporučuji odstavec přeskočit, protože se zde vlastně trochu chlubíme (:-D). Už v zimě 2003 jsme zlehka představili (tehdejší) amatérské vrcholy se třemi čipy. Hned v létě se dlaňovky představily čtenářům, tehdy už i s obrázky ke zvětšení PC-myškou. Ještě před tím se objevilo vůbec první srovnání s foto-ukázkami Canon vs. JVC a na podzim onoho plodného roku se poskládala první MEGARECENZE spotřebních modelů. Jak se tehdy stíhal sled, když 2. MEGARECENZE vyšla za necelý měsíc, to už teď sami nevíme, ale 3. MEGARECENZE (dosud nejrozsáhlejší) byla nadělena čtenářům k Vánocům 2004. Související k dnešnímu tématu může být docela dobře i někdejší poctivý (12letý) souhrn 3čipů s přehledným souborem dat. Milovníci uspořádaných sestav tu měli svou tabulku produkce vůdčí čtyřky v (zatím posledním, v sezóně 2006/2007) přehledu videokamer na českém trhu. Poslední období samoobslužné editační tvorby našich-vašich stránek se snažíme vkládat základní srovnávání i do textů recenzí, ale v každém případě lze konstatovat, že i dnes máme nač navázat…

Prvním porovnáním je design a velikostní údaje videokamer, včetně hmotnosti. černým slušivým tělům hledáčkové trojky oponuje stříbrná barva JVC. Hmotnostně neboli pomocně vůči stabilitě stroje je na tom nejlíp (nebo nejhůř, bereme-li onu pomyslnou otylost :-D) Canon: se svými 480-ti gramy vede skupinku před Sony (440 g) a následují JVC (400 g) a Panasonic, na němž se dieta podepsala nejvíce (380 g). Pořadí nejdelších rozměrů jsou (téměř) shodná s hmotou: nejdelší je Canon (148 mm), následuje Sony (143 mm), Panasonic (138 mm) a JVC (135 mm), pořadí tedy prohozeno pouze na 3. - 4. stupni soutěže o nejkompaktnější mašinku. Závit na objektivu má opět největší Canon (58 mm), pro změnu jej ale stíhají JVC na jedné lajně s SD700 (oba mají 46 mm) a pole uzavírá Sony se svými 37 mm. Vezmu-li pouze DůLEŽITÁ TECHNICKÁ DATA, seřadím je do 8mi skupin: 1. Objektiv a rozsah 2. Snímač, 3. Ovládání přístroje, 4. Hledáček, 5. LCD-displej, 6. Paměti k ukládání, 7. Manuální výbava, 8. Doplňky a Špeky (+co nemají ostatní). Nech se čtenář laskavě podrobí mému bodovému systému, by by sám třeba chtěl přiřadit jednotlivým libůstkám či výbavě jiná pořadí - jinak bychom se totiž v dalším průběhu textu asi nedomluvili…

Ještě přidám vsuvku. Na začátku úvah, jak budeme s kolegy z firmy Videokamery CZ vůbec postupovat v (čtenáři tak žádaném) hodnocení a porovnávání TřÍ mušketýrů v počtu čTYř udatných, bylo jednoduché rozdělení. Každý model z posuzované čtveřice dostal něco do vínku od výrobce - to budou ona TECHNICKÁ DATA - a každý strojek obdržel nějaké stupně výkonů a výkonností: to zahrneme do slova SROVNÁNÍ čili TEST. Vlastním zkoušením chceme přijít na to, jak snímají mašinky denní a (hlavně kvůli čtenářům :-D) šeré scény, včetně detailů v nejvyšších módech kvality videa, jak se dokážou vypořádat s nástrahami rychlého pohybu (i se svými extra-funkcemi), jak zvládnou jednotlivé scény v automatu a co případně zmohou po manuálním ovlivnění. Vzhledem k deklarovaným kvalitám dalších vymožeností se podíváme i na to, jak si stojí v reálných FOTO-schopnostech; a chtěli jsme tu uvést i všechny případné výjimky z nepsaných pravidel: jako třeba méně účinnosti stabilizace a podobně. MÍSTOPřÍSEŽNě prohlašujeme, že jsme popisované kamery testovali s nejlepším svědomím, bez nadržování (žádná to jistě nepotřebuje) a hlavně bez záruky, že testovaný kus nemohl být (ale NEMěL by) mimo toleranci výrobce…

Objektiv a rozsah. Zjevný vítěz i evidentní poražený jsou v této podskupině výrazní. Zatímco Sony začíná se svým přepočtem na kinofilm s nádherným číslem 29,8 mm (!), JVC se opačně stává pro širokoúhlé záběry úplnou noční můrou s výchozím číslem 48,3 mm. Samozřejmostí je výraznější dosah transfokátoru JVC v přiblížení, protože Sony svým šírokáčem končí v TELE už na 298 mm, zatímco JVC jede až do 483 mm, ale fandové videokamer ví, nač je dobrá šířka oproti délce (a fanynky výjimečně poprosím, aby se zdržely dvojsmyslností :-D). Panasonic je se svými 35-420 mm ve slušnější středopozici proti modelu Canon, jenž má 43,5-435 mm (no a relativně drahá předsádka Ø 58 se pak i docela prodává). Kdo odezírá, že jediný Panasonic disponuje 12násobným optickým přiblížením, ten si může za bystrost jít natočit další pivko (víno, limo, rum, kávičku) a my pokračujeme povídáním o objektivech. Jediným, kdo si na svá skla napříč statiletími nepotřeboval psát nic jiného, než svůj emblém, je foto-Boss Canon. Licenční značky LEICA, Carl-Zeiss či KONICA MINOLTA jsou profláklé dostatečně, ale skutečnou výrobu oněch uvedených fabrik může čekat jenom laik. Do souboje si tentokrát zvolil svůj název i Sony a objektiv zove Lens G…

Galerie ukázek č.1 - širokoúhlý versus detailní záběr: Videosnímky z video-módů našich udatných mušketýrů. Stálejší čtenáři ví, že slovem Videosnímek označujeme coby „tahouni hezkého názvosloví“ v českém éteru políčko vytažené z videa, což je jakási naše revolta proti běžnější mrtvolce. Do této Galerie jsme nachystali po dvou obrázcích z nejvíce a nejméně přiblíženého záběru z každého strojku, ze stejné scény, stejného místa i času a (jak se motalo sluníčko :-D) osvětlení. Logickým přídavkem tu je übermenschový mód (max. TELE) 50p z SD700vky, který je i tady. Vzhledem k někdejší informaci o nefunkčnostech některých standardů jinými W-prohlížeči jsme všechny Videosnímky opatřili patřičnými popiskami. Nemyslíme si sice, že amatérské metody, které jediné máme k dispozici, by měly být pro kteroukoli značku důvodem k 100% jistotě či případnému otloukání o (naši) hlavu následně, ale z ukázek je vidno mimo jiné, že v praxi se BOMBASTICKÉ deklarace širokoúhlostí neprojevují až tak výjimečně (nebo nevyznamenávají absolutně některou značku, jak kdo chce), jak to vyhlíží na první suchý pohled oněch údajů o funkcích. Nezbývá než upozornit na brutální modrý nádech SD700, který se kapku ztratil v módu 50p. Více rozumu z ukázek pobereme ve druhé části testu, která zde (zpětně přidáno) bude do 3 týdnů…

Snímač. Největší CMOS-čip má ve svých útrobách JVC HM1 (1/2,3“ a 10,6MPx) o malý chloupek před HF S21 (1/2,6“ a 8,6MPx), za nimiž se bez krčení vezou Sony (1/2,9“ a 6,6MPx) a čtvrtý Panasonic se třemi 3MOS-senzory s 1/4,1“ a tudíž 3x 3,05MPx. Na tomto místě musím přiznat, že jsem přepracoval s pomocí kolegy Jana část textu tohoto odstavce. Z původní úvahy, že bych plochy snímačů počítal pouze jako čtverce a vycházel z jejich úhlopříček, jsme došli k názoru, že pomocná tabulka na čipy s (předpokládaným) formátem 4:3 bude výrazně přesnější - nutno doplnit, že chyba od čtvercové plochy vycházela pouze na necelá 4% „shora“. Do XLS-vzorečků jsme si dosadili správnou logiku mocnin a odmocnin a pak už tam jen sázeli úhlopříčky senzorů. Největší plochu pak má JVC se sběrací kvadraturou zhruba 58 mm2, následují Canon s asi 46 mm2, Sony s cca 37 mm2 a Panasonic pak se zhruba 3x 18 mm2, tj. celkem asi 54 mm2. Nejen zahrádkáři a stavebníci asi znají onu pomůcku, jak si na zahradě (stavbě) nakreslit pravý úhel s použitím trojúhelníku o délkách stran 3-4-5 m (30-40-50 cm), kdy plochy čtverců nad odvěsnami (9 a 16 m2) dají v součtu právě onu mocninu pěti (přepony). Naše vyladění spočívá pouze ve správném poměru, který tvaruje původně uvažovaný čtverec. Z posledních dejme tomu 10 let je v éteru už tolik krkolomných metodik, jak na výpočet velikostí čipů, že nabízím tuhle (naši). Schválně, jestli vyšlo i čtenáři, že např. 1/6“ snímač má asi 8,6 mm2 plošky pro sběr dat a třebas 1/3“ čip pak cca 34,5 mm2? Co do velikostí čipů jsou tedy karty rozdány, by jde o pomocný údaj…

Ovládání. K dlouholetému excesu dotykového patlání displejů se přidal premiérově v modelu SD200 loni i Panasonic a letos "zhloupnul" dokonce i jindy tolik konzervativní Canon. Až seriózní zkoušení ale ukázalo, že uspořádání nabídek v daktylu jednotlivých funkcí nakonec vychytal asi posledně příchozí Canon nejlépe. JVC se držel dlouho běžného LCD, ale nakonec zpitoměl tzv. dotykovým laserovým běžcem, který je (přinejmenším do zácviku) opravdu zkouškou nervové soustavy uživatele. Tradiční tlačítka a páčky, na něž jsou zvyklí už po staletí (trošku přeháním, ale roztomile :-D) živnostenští točiči, nahrazuje nyní u všech typů z našeho testíku aspoň nějaká z forem komplikací, aby prostě kameramani neměli jednotvárný život. Přesto si dovolím osobní soud: Canon bych pasoval na první místo o maličký chloupek před Sony (za daktyl-galimatyáš Sony); a před Panasonic s kombinovaným systémem VELMI nevalné spolehlivosti dle pokynů obsluhy bych vsunul i JVC. Tento bod jakéhosi pomyslného hodnocení bych ale soudil velmi tolerantně, nebo první (i druhé) místo by znamenalo onoho jednookého mezi slepými a úplně slepým by nebyl nikdo z hodnocených. Nadto se musí JVC připsat dílčí bodík za kolíbku transfokátoru a (možná) i za jednoduchý přepínač režimů. Přidám-li ergonomii, bude hodně o rozumné velikosti ruky (nikoli RJL); a do rozboru se prostě nepustím…

Hledáček. Fenomén kameramanského řemesla měl odnepaměti k dispozici nějakou z forem té či oné varianty hledáčku. Moderní trend amatérských modelů kamer sice nyní velí vynechat tenhle důležitý díl výbavy stroje, ale všichni asi uznáme, že na slunci je vidět na velkém displeji fakt houbelec a krom jiného se uvádí, že kamery mají s miniaturní obrazovkou zhruba o 30% nižší spotřebu energie z akumulátoru. Absencí hledáčku prohrává tuto disciplínu o 2 koňské délky JVC, zatímco další soupeři se zvláštně zbavují možnosti vyhrát jednoznačně. Zatímco Sony je s 201,6kPx nejostřejší obrazovkou v hledáčkovém okuláru (ale pouze s 0,2“ displejem), Canon i Panasonic mají shodnou úhlopříčku obrazovečky 0,27“, ale také shodně s pouhými 123kPx. V praxi se tato data projevují malým šokem z pravosti displejíčku Sony a přehledným pocitem z obou displejů s méně obrazovými body. Ovládací prvek regulace dioptrií dle stavu točičova oka (dvakrát mi to Word upravil na „topičova“ :-D) je stejně titěrný u všech tří typů, výjimku tvoří pouze JVC, kde toto hejblo logicky zcela chybí. Holt chudáci majitelé RJL (naše Rukou Jako Lopaty), nemají na růžích ustláno…

LCD-displej. Tady jsou symbioticky spolupracující kámoši Sony-Canon vítězní jednoznačně shodně na celé čáře. Tříapůlpalcové displeje s 922tisíci body jsou totiž OPRAVDU přehledné a když už se jeden musí mastit dotykovým ovládáním, zaplapánbůh za tuto úhlopříčku! JVC se plazí i přes absenci hledáčku ještě kousek pod SD700vkou. Náš Panasonic totiž disponuje stále slušnou úhlopříčkou 3 palce a celkem 230kPx, zatímco HM1 uzavírá pole 2,8“ LCD s 207kPx na své ploše. Opět si dovolím vsuvku. Když velký Sony v roce 2003 přišel se svým daktylem, kroutili jsme hlavou nad šíleností této myšlenky, protože všemi mastmi mazaná obrazovka se zdála pro mnoho z nás - co chtěli mít NUTNě přehledný a čistý displej - jen pro silné povahy. V prvních sezónách dotykáčů jsme viděli několik vysloveně zničených povrchů LCD prstíky (například) horolezců, kteří si prostě nemohli při natáčení stále otírat ruce do flanelu, viděli jsme promačkané obrazovky ostrými nehty a podobně. Nutno firmě Sony přiznat, že za oněch 7 let vývoje se propracovala k výrazně použitelnějším LCD, ale hledáček chceme holt za ty prachy coby samozřejmou výbavu také, tak nám jej neberte, šikmoocí kamarádi…

Paměti ukládání. Tady byly rozpaky, jak to pojmout. Panasonic totiž není nedostatečný ve své absenci jakékoli fleš-paměti, ale naopak jako jediný z našich mušketýrů dává na výběr, jestli si potenciální kupec vybere vestavěnou zásobárnu nebo si prostě bude „jen“ přikupovat externí karty. Pravda, model TM700 má k dispozici pouze 32GB, zatímco ostatní tři šlechtici plných 64GB, ale i v této verzi je VÝRAZNě levnější, než nejdražší CX550 a druhý v pořadí HF S21. Vsuvka do tohoto odstavce je o poměru ceny pamětí k vývoji. Koupě vestavěné fleš spížky znamená výrazné zpohodlnění práce s nenucením kontroly slotu před odchodem pryč do terénu, ale cena bude velmi rychle klesat. Každý, kdo odezírá vývoje cen karet proti jejich kapacitám, ví, jaký udělaly skok v posledních sezónách. A tak se logicky bude vestavěná fleš postupně znehodnocovat, ale dokupované karty taktéž, jen vztah mezi nákupem karty za dva-tři roky a současnou útratou je holt polopatisticky jasný, že ano. Dílčího vítěze tohoto kritéria bychom ale přece jenom měli: Canon HF S21 je přímo z výroby osazen hned dvěma SD-sloty a tím vítězí aspoň částečně v něčem nad ostatními. Poměr ceny strojů vůči výbavě bude ještě párkrát probrán…