R.2005: vybrat si formát a videokameru?

Přestože odkazů bude v tomto článku dostatek, dodržme zavedený zvyk a naznačme zde i dnes, která kategorie sdělených informací by asi tak mohla souviset s tou dnešní. Už před dvěma roky jsme se tu pokoušeli rozebrat problematiku výběru videokamery se stále ještě dosti zmiňovanou a probíranou skupinou analogových přístrojů, abychom o půl roku později těmito anachronismy pouze už jen prolétli v opětovném naznačování výhod a záporů jednotlivých systémů nahrávání. Před necelým rokem se v listopadu 2004 mohli čtenáři seznámit s dalším postupem našeho pouze a jen subjektivního (?) vnímání dané problematiky a v letošním květnu 2005 jsme vše doplnili ještě (opět subjektivním...) pohledem kamenného specialisty na excesy současného trhu. A protože většina modelů ze současné nabídky evropského sortimentu pro rok 2005 už má na našich stránkách svou recenzi, vydejme se dnes na cestu za (doufejme) nikoli pomyslným poznáním: jaký nahrávací systém, jakou videokameru a podle čeho vlastně vybírat…?

Hned na začátku hlavního textu se proberme formáty nahrávání ryze amatérského videa. Překotná doba současného pokroku ve jménu digitálních pojmů jaksi už prakticky úplně nenávratně vytlačila vše, co bylo jakkoli analogové. Systémy video8, Hi8, VHS-C a S-VHS-C budou sice dosluhovat v mnoha domácnostech ještě řadu roků, ale přinejmenším v našem regionu mají odzvoněno. Laická představa o digitálním videozáznamu - coby převádění signálu na množiny jedniček a nul - sice není zcela v reálu, ale pro naše účely asi postačí. Podle stupně komprese máme možnost zápisu větší či menší vstupní kvality natáčeného videa: nejrůznější kartové kamerky s velmi hustým stlačováním dat a vesměs formátem MPEG4 příliš probírat nebudeme, ale oblíbený a velmi rozšířený formát MPEG2 nás už zajímat musí. Zde existují 2 hlavní skupiny systému záznamu: na rotační DVD-disk o průměru 8cm a paměové karty CF (Comact Flash) nebo SD (Secure Digital). A protože autor tohoto povídání se domnívá, že právě nepásková média mají před sebou velkou (a světlou) budoucnost, pokusí se je přiblížit kapku poctivěji…

Nejmarkantnějšími výhodami ukládání komprimátu MPEG2 na tato média je okamžitý přístup ke kterékoli scéně a možnost přetahování do PC násobkem rychlosti. Všichni to známe z domácího DVD-videa: na volbu (např.) patnácté scény se nemusí přemotávat třebas 50 minut záznamu před ní, ale přímou volbou se skočí do děje a na určené scéně najde laser požadovanou část videa. Už několikrát jsme zde na našich stránkách ukazovali, že z amatérského pohledu fungují DVD- i kartové videokamery v zásadě stejně: na obrazovce displeje nabídnou náhledová okna jednotlivých scén a tzv. kurzorovým ovládáním umožní přímo zvolit a přehrát požadovanou část záznamu. V roce 2005 jsou ale tito (pravděpodobní) poslové budoucnosti v pomyslných plenkách: zatímco DVD-kamery mají svých - a nikoli jen drobných (viz dále) - much hned několik, u kartových formátů se jeví jako zásadní problém cena všech odpovídajících médií, tedy spíše nutnost počkat na cenový pokles a kapacitní růst karet k ukládání dat na potřebné úrovně. Přestože riskuji, že nejen poučenější fanoušky budu nudit, pokusím se především pro laickou část naší čtenářské obce poněkud rozebrat zmiňované nevýhody těchto formátů…

Prvním problémem je už samotný komprimát MPEG2, respektive jeho další zpracovávání. Současná doba teď sice spěje k možnostem přesného střihu i tohoto komprimátu - a nejdále je možná firma JVC - ale zatím platí, že MPEG2 tvoří jakési vzájemně svázané skupiny snímků, které bez sebe v podstatě nemohou existovat. Laicky vyjádřeno tedy zatím nelze provést střih přesně na požadovaný snímek (tj. frame), což je naopak naprostá přirozenost u nejrozšířenějšího druhu pásky mini-DV (viz dále). Pokusíme-li se totiž o střih na snímek, vezmeme s ním celou sérii dalších obrázků, takže video následně na chvilku zamrzne. Riskantnost tohoto tvrzení souvisí s pokrokem (mílovým tempem), protože vývojáři softwarů se mohou úspěšně poprat se zmiňovaným nešvarem MPEG2 už brzy, ale zatím nechme konstatování tak, jak bylo vyřčeno. Editace MPEG2 tedy není stejně jednoduchá a přesná, přičemž k drobným problémům růstu musíme nutně přiřadit další. Rotační DVD-mechanika s laserem spotřebovává více energie a např. systém firmy Sony nedokáže v nejlepší kvalitě zaznamenat na jeden DVD-disk více, než zhruba do 30 minut videa. Z jiného soudku by bylo rozjímání o DVD-RAM firem Panasonic a Hitachi, ale vzhledem k útlumu vývoje a výroby přinejmenším u značky Panasonic ponechejme oboustranný formát DVD-kamer zatím svému (nejistému?) osudu…

V posledním odstavci o DVD-kamerách naznačme náš až donedávna cítěný dojem, že malé DVD-disky se v rámci videokamer možná jednou označí za slepé rameno vývoje. Jenomže to by nebyla královna spotřební elektroniky (videokamera), aby nepřipravovala stále nová a nová překvapení! Letošní léto se totiž k diskutabilní myšlence jednostranného DVD-disku R/RW připojil vůdce světového fotografování, který dosud produkoval největší sortiment videokamer mini-DV, ale jaksi zcela plánovitě přehlížel jiné formáty: firma Canon. Přestože se velezajímavý projekt Everio od japonského Victora jevil do té doby jako nejprogresivnější, zdá se, že Canon spěchá pomyslně na pomoc kolegovi z největších - ostatně jako už v minulosti mnohokrát - obr-firmě Sony. Nejbližší budoucnost rychle ukáže, jak mnoho bylo či nebylo jeho rozhodnutí o vývoji a produkci takových DVD-kamer R/RW šastné a úspěšné, ale zatím jsou známy mnohé (předběžné) kuloárové zvěsti o tom, že DVD-kamery od firmy Canon by mohly mnohé z kritizovaných slabin tzv. jednostranných mini-DVD přístrojů - jak je prezentuje produkce kolegy Sony - dost úspěšně potlačit, nechme se překvapit…

Formát kartových médií by mohl podle našeho názoru rychle prorazit coby představitel už nikoli rotačních nebo páskových pamětí - i když ono Everio má ve znaku typ CF-karty Micro-Drive s miniaturním HDD - ale potácí se především v jaksi podivně malé vůli elektronických gigantů spolupracovat. Není sice jisté, že spojením sil největších BIG-producentů videokamer by se myšlenka kartových kamer protlačila nějak zásadně rychle do popředí, ale pokud se v celém projektu zatím koupe jen výhradně (pravděpodobně) nejmenší z kvarteta oněch největších, vývoj nemá požadované grády. Připomeňme třebas jen napůl (?) uspaný projekt SD-kamer firmy Panasonic, který nemá po velmi zajímavém startu v podobě SV-AV100 zatím žádné pokračování - a proč asi, když formát i komprese jsou prakticky totožné s novější ideou firmy JVC? A úplně mimochodem a z jiné mísy: asi každý obchodník nebo znalejší fanda našeho oboru se otřepává při občasných zmínkách v nejrůznějších diskusích, že komprimáty digitálních foáků (obvykle MPEG4) prý mohou v praxi (skoro) nahradit běžnou videokameru - podle nás asi podobně, jako (s prominutím) nafukovací pana živou milenku (:-))…

Protože doporučení k jednotlivým formátům jsme si nechali "na pak", přeskočme plynule ke skupině přístrojů, jež používají pásková média. Začneme-li od nejméně rozšířených formátů, musíme zmínit (pravděpodobně) naprosto mylný experiment "největšího z největších", totiž superminiaturní systém MicroMV od BIG-firmy Sony. Nepochopitelná kombinace ukládání komprimátu MPEG2 lineárním zápisem na uzoučkou pásku extra-miniaturních videokazet sice nabídla světu jedny z úplně nejmenších přístrojů s ještě (snad) tolerovatelným názvem videokamera, ale díky účinkování jen v podstatě tříletou érou (2001-2003) jsou zapsány jako formát s asi bezkonkurenčně nejkratší životností v moderní době. Z úplně jiného soudku býval jakýsi symbol přechodu z analogové dvojice známých systémů Video8 a Hi8 na alfanumerický: totiž Digital8. Používám-li výraz "býval", mám na mysli obrovský odstup dnešní produkce od zlaté éry těchto přístrojů, jež začaly svou opravdu hvězdnou kariéru už v roce 1999. Nejen majitelé krásných a vyspělých mašinek s logem Digital8 na bocích ví dobře, o čem bývával tento velepraktický formát…

Nejrozšířenějším formátem nahrávání je dnes - přinejmenším v našem regionu a taky hlavně pro tzv. domácí video - čtvrtpalcová páska mini-DV. Základními výhodami této šíře pásky jsou dostupnost, cena, možnosti editace a jednoduchost použití. V ceně a dostupnosti je kazeta m-DV zřejmě úplně na špici, uvážíme-li její rozšíření nejen ve střední Evropě široko daleko a sumu potřebnou k zakoupení hodinové kazety už i výrazně pod 100 korunami. V rámci možností editace naznačme k výše zmíněným problémům komprimátů MPEG2 to nejdůležitější: pořízené video kamerou mini-DV je pouze velmi jemně - v porovnání s MPEG - komprimované a jeho cyklus představuje velmi srozumitelné uspořádání 25 snímků za vteřinu, přičemž s datovým tokem 25Mbps "vyrábí" za každou vteřinu asi 3,6MB digitálních informací. Z toho sice vyplývá, že každá celá 1 hodina záznamu má ohromujících přes 12,5GB dat, ale s tím holt nic nenaděláme a při současném pokroku v rozvoji počítačů a software se nám nemusí (zatím) neměnný objem takových dat vůbec jevit jako jakýkoli problém. Editace m-DV přesně na snímek je daná; a jednoduchost použití je vcelku logicky v tom, že kamera mini-DV dokáže přehrávat záznam jako jakýkoli podobný přístroj: vložením kterékoli kazety z domácího archivu lze nalézt a přehrát libovolné scény i s tím, že (velké) rozšíření m-DV umožní často takové přehrání u mnoha přátel…

Ano, mnoho ze znalejších fanoušků problematiky si teď zaukalo na čelo: proč bych tahal ke kamarádovi kazetu mini-DV, když na DVD-disku bude záznam v běžné TV pohledný a jeho reprodukci (pravděpodobně) umožní čím dál rozšířenější DVD-přehrávače. Jádro pudla tu ale není v tom, mohu-li (a samozřejmě že mohu!) v počítači zpracovávat pořízené záznamy z videokazet mini-DV (no a vypalovat si je na DVD), ale spíše v tom, že valná část běžných uživatelů nemá takřka nikdy ony potřebné časové rezervy, jež jsou potřeba na zpracování domácích a jiných videí. Snad každý už zažil - má-li své záznamy natočeny v (nikoli pomyslně?) solidním video-scénáři - předvádění svých výsledků přímo z kamery; a nakonec: proč ne, když se kameraman nemusí stydět! No nic - jděme od zamyšlení dále tématem: Malé, skladné, cenově dostupné a dnes velmi rozšířené videokazety mini-DV sice nemusí být za pár let nejpoužívanějším médiem, ale dnes jsou prostě zatím stále na svém vrcholu a tohle tvrzení nechme jako bernou minci, zvláště když éra jejich trvání běží už úctyhodných - na poměry pokroku v digitálních pojmech - celých 10 roků…

Tak - a jsme na konci tématu: tedy pouze jeho první části. Pokud si potenciální kameraman bude myslet, že je takový borec, aby ona jeho nahotovo natočená díla dostatečně oslňovala přítomné diváky, nech klidně volí komprimační formáty DVD- a kartových- videokamer. Dnes už sice není problém upravit náležitě i výsledky z těchto MPEG-médií, ale kapacitní a cenová těžkopádnost bude zatím ještě nějakou dobu zjevnou brzdou větších rozšíření oněch formátů. Nutnost tzv. finalizace (a od-finalizace) např. u jednostranných DVD-disků před prezentací v běžném DVD-přehrávači (a po ní) nebo nekompatibilita DVD-RAM s mnohými přístroji je velké části poučenější veřejnosti známa a opětovným vyjmenováváním bychom jen plýtvali slovy. Poměrně masivní televizní reklama čs. zastoupení Sony na DVD-kamery byla ale tak zavádějící, že jsme si neodpustili drobné připomínky ani v nedávné recenzi na jeden takový DVD-přístroj: stále nám totiž volají nadšení reklamní diváci, zda máme-nemáme a co my na to. Ano, kupte to, zkuste to a pak se pokorně vrate ke staré dobré pásce, jako už také mnozí zklamaní uživatelé DVD-kamer (apropó: uvidíme, v čem bude lepší DVD-duo firmy Canon)…

Světová produkce videokamer dnes sice většinou neuznává zásadních shod pro všechny kontinenty, ale pro naši EU-oblast vyhoví naše přehledy. Zatímco elektronický gigant No1 Sony dnes zjevně tříští síly do stále ještě nabízených systémů Hi8, D8 - a již třetím rokem dodávaného DVD na jednu stranu - kdysi hlavní rival s půlpalcovou páskou VHS (a kompaktními C-typy) Panasonic se letos blýskl (historicky první) převahou tříčipů nad jednočipy. Fotografický Boss číslo 1 a veleprofitní firma Canon má v nabídce podobně jako Sony hned několik kategorií videokamer podle osazení a ceny, což ale zase vůbec nedodržuje čtvrtý v řadě hlavních velikánů, značka JVC. Jak jsme si dovolili naznačit v nedávném přehledu Victorovy nabídky, jeho rozdělení na spotřební, vyšší a luxusnější řady jaksi mimoděk odpadlo a možná právě kvůli (fakt!) velmi rozdílné nabídce českého zastoupení a sousedních zemí dnes není zřetelná jiná selekce videokamer od firmy JVC, než základ-lepší základ-Everio (škoda). Pozorný čtenář - a nejen nově příchozí - si zde mohl kliknout na podtržené odkazy k přehledům jednotlivých výrobců…

A podle čeho tedy vybrat svou vytouženou (kameru)? Jednoduše a prostě je nutno nejprve stanovit některé z kritérií pohledu na věc: podle ceny, podle výkonu a ergonomie nebo podle toho, jak moc se s novou mašinkou (ne)chceme stydět před (prachatým?) kámošem. Oním stanovením stropu pořizovací (nízké?) ceny se většinou omezuje takový uživatel, který bude kameru využívat jen zřídka a na nejamatérštější záznamy (např.) rodiny a dovolených. Tím ale není řečeno, že by prachatější kupec musel využívat svůj přístroj nějak zásadně častěji nebo k profesionálnějším účelům, jen se holt může posunout k vybavenější mašince z principu své zazobanosti. Podle požadované výbavy (neboli stupně výkonu) si dnes vybírá čím dál větší množina budoucích kameramanů a tenhle pohled výběru je (možná) prodávajícím nejsympatičtější: jednak už před prodejcem stojí většinou alespoň základním způsobem poučený laik a za druhé se takto obvykle nejedná o šetřílka za každou cenu (:-D). No a při stanovování vhodnosti mašinky podle kritérií ergonomie jde možná o téma tak rozsáhlé, že bychom mu mohli věnovat odstavec…

Ergonomie je - ve smyslu tohoto pojmu - jedním z rozhodujících činitelů výběru pro naši budoucí společnici k zaznamenávání oněch rodinných a společenských událostí. Na začátku by měl asi každý potenciální kupec sobě i svým rodinným příslušníkům stanovit, chce-li miniaturní a skladnou mašinku tzv. dlaňového typu (do kapsy bundy či malé ledvinky) nebo bude schopen tolerovat výrazně větší přístroj a dosti jiné tzv. spodní držení typu HANDY s většinou větším tělem vlastního přístroje. Při výběru s tímto ergo-hlediskem asi není nic lepšího, než návštěva odborného obchodu s aspoň základním sortimentem videokamer s jakýmsi osaháním některých vytipovaných přístrojů a vyzkoušením povedenosti jejich držení a ovládání. Možná si mnohý čtenář teď pomyslí, že opakováním podobných chytrostí už hážeme hrách na zeď, ale (téměř) nic není tak důležité při začátku vybírání kamery, jako povedené držení a (uživateli) příjemné ovládání a dostupnost potřebných funkcí. A že nejen ergonomie může dobře poradit při výběru vytouženého mazlíčka, naznačí další odstavce našeho dnešního textu…

Velikost snímacího čipu. Protože už nějaký čas známe nejen CCD-snímače, ale i C-MOS-čipy, je dobře se o pomyslném srdci videokamer trošku rozepsat. Snímací prvek je totiž nepochybně (!) jedním z rozhodujících elementů, jež mají zásadní vliv na kvalitu pořízeného videa a kromě toho také na citlivost přístroje ve špatných světelných podmínkách; s přihlédnutím k velikosti vstupní čočky objektivu. Nikoli jen druhotnou funkcí dnešních videokamer je echt použitelný režim digitální fotografie, ve kterém je přístrojem využit plný počet bodů na snímacím senzoru. Rozdíl mezi klasickými snímači CCD a novějším druhem C-MOS je především v jednoduchosti konstrukce a tím i v cenově dostupnější výrobě. Odkazem na vysvětlení od kolegy (mediálního popularizátora O. Neffa) vyčerpejme relativní komplikovanost problému a pokročme dále. Většina levnějších videokamer tzv. spotřebních kategorií je osazena CCD-čipem s úhlopříčkou 1/6". Přestože nelze tvrdit, že (zejména) v prosluněném exteriéru se musí s takovými přístroji natočit výrazně horší video, než s vyšší kategorií (viz dále), velikost snímače je pro výsledek přinejmenším limitující…

Vezmeme-li na pomoc obyčejný selský rozum, bude tu nabíledni, že malý snímací prvek nemůže zachytit stejný objem informací, jako větší čip (dejme tomu) od 1/4" výše. Současná produkce sice vnáší pomyslný zmatek i do těchto rozumů - úhlopříčkami CCD- i C-MOS- čipů 1/4,5"; 1/5"; 1/5,5" a podobnými rozměry - ale my zůstaňme u nepsaného pravidla, že někde kolem čtvrtiny palce je začátek "většího než malého snímače". Dalším důležitým ukazatelem o snímači je počet bodů (pixelů) na samotném senzoru: ne sice proto, že by dokázal čip s dvěma nebo třemi miliony bodů natočit lepší video, než stejně velký snímač s polovičním počtem bodů, ale kvůli případnému využití pro čím dál výkonnější režimy digitálního fotografování (stále jsme tu "jen" u videokamer). Známý součin 720x576 pro tzv. plný DV-PAL bude platit i tady, s různými variantami velmi podobných poměrů stran video-snímků. Volbou většího čipu tedy získáme současně logicky i větší citlivost kamery pro scény s horším osvětlením - jichž v praxi nebývá zrovna málo - a k tomu již zmíněný lepší nebo ještě lepší foto-režim mašinky…

Transfokátor neboli ZOOM. Většina profíků z našeho oboru by se možná shodla na tom, že přibližování nebo oddalování záběrů se dá v praxi téměř zcela vynechat, ale my zkusíme oponovat i v tomto pohledu na věc, a tohle nejen kvůli amatérskému zaměření našich stránek. Jenže každý poučenější fanda videokamer také ví, že přiblížení objektivu jde jaksi ruku v ruce s účinností stabilizace obrazu. Naznačme si typické příklady nutnosti většího přiblížení a zdůvodněme je množině nevěřících. Zejména při sportovních kláních je často záběr na celé hřiště proložen detailem hráče (fotbalisty a podobně), který by se bez možnosti "najetí trafem" asi pořídit vůbec nemohl. Podobně si libují (např.) stavitelé, že možnost přiblížení detailů stavby třebas až ke střešní konstrukci je k nezaplacení. Autor dnešního textu natáčí často koně: nádherná a ušlechtilá zvířata jsou možná vůbec nejvděčnějšími objekty z celé zvířecí říše, vezmeme-li v úvahu (ne)pravděpodobnost spatření slona mimo ZOO v čR (:-D)). Drezurní kolbiště měří 20x60 metrů a natáčení je pro posuzování cviků nutno provádět z kratší strany. A protože těsně u obdélníku se stát nedá (hrozí polekání koně), je vzdálenost točiče pro detaily zvířete ve cvicích drezůry běžně v rozmezí od 70 do 100 metrů. Bez většího transfokátoru (10násobek většinou nestačí) jsou tyto záběry nereálné…

Stabilizátor obrazu. K jedné z nejdiskutovanějších otázek přidejme opět náš subjektivní (?) názor, mimochodem hlavně proto, že nejsme uživateli nebo prodejci jen jedné značky, ale vycházíme ze zkušeností s celým sortimentem v našem regionu. A i když tuším, jakou nevoli zde mohu vyvolat u skalních zastánců dvou z kvarteta hlavních producentů, prostě tu musím upozornit, že elektronické stabilizátory značek Panasonic a JVC jsou téměř neúčinné. Odkaz na známý klip zahraniční E-adresy nebo vyobrazení principů stabilizací a zásadních rozdílů (Canon využívá v podstatě shodný systém jako Sony) nech jsou podpůrnými důkazy pro předchozí slova. Autor textu je dosti poučeným laikem oboru a klidně se podepíše pod tvrzení, že např. 10násobný ZOOM se dá s opravdu dobrým držením (a obouruč!) klidně ustát i bez stabilizace, ale právě absence tohoto pomocníka amatérů i profesionálnějších točičů může mít velký vliv na výsledek video-snažení. Optický stabilizátor sice JE to nejlepší, ale dnešní elektronické uklidňovače třesu mají poměrně velmi solidní výsledky a v záběrech jsou fakt poznat…

Manuální funkce kamery. Přestože z neoficiálního průzkumu naší prodejní speciálky vyplývá, že drtivá většina domácích videí je točena v plném automatu, skoro každý hračička vyžaduje alespoň základní možnosti neautomatických funkcí. Mezi nejpotřebnější funkce může patřit manuální ostření, nastavení balance bílé barvy, motivové režimy, clona anebo třebas expoziční čas. Možnost ručního ostření bude mít dnes v zásadě každá kamera, nastavení balance bílé, motivové režimy a rychlost expozice většinou také. Regulace clony už u amatérských miniatur tak obvyklá není, ale pro ryze amatérská videa bude stupeň vybavení většinou plně stačit. Z jiného soudku jsou speciálnější audio-funkce typu potlačení šumu (například) větru, regulace vstupní úrovně nahrávaného zvuku nebo (běžná) volba 12bit/16bit módu, ale ani tady nepřichází kupec levnějšího přístroje úplně naprázdno. To třeba indikace přeexponování v natáčených scénách (Zebra) už není zdaleka obvyklá ani pro kamery z luxusnější kategorie jednočipového osazení, podobně jako praktický prstenec ručního ostření. Rada solidního obchodníka při výběru pomáhá: o případném (nemožném) odblokování vstupů kamery, (ne)praktičnosti nevýklopných a nevýsuvných hledáčků, o druhu nabíječky (externí versus vestavěné) anebo o problematice propojování kamer…

Kterou značku si vybrat, jaký snímač a kolik čipů? Ne, tohle po mně nemůže nikdo chtít, naše speciálka opravdu nezatratí žádného z pomyslných čtyř mušketýrů. Asi hlavní rivalové pro formát mini-DV jsou dnes jednoznačně Sony a Canon, přičemž Panasonic výrazně kontruje svými tříčipy a JVC se snaží prosadit (kdoví za jakou cenu) svůj kartový MPEG-systém. Je tu sice ještě trio černých vzadu, z nějž vyčnívá nejvýrazněji mj. rozsáhlostí své produkce Samsung, ale náš několikrát zmiňovaný region nemá ani zde, ani u firem Sharp a Hitachi v povědomí přílišné momentální obchodní úspěchy, možná i díky dovozním zastoupením pro tyto značky do naší země. Emblém 3CCD, respektive jeho představu o 3CCD-realizaci u cenově dostupných miniatur Panasonic, jsme tu probrali už vícekrát, dnes jen zopakujme, že tři čipy fakt NEJSOU vždy o tomtéž a nejen naprosto očesaná výbava nejlevnějších modelů z této kategorie je následkem onoho cenového přibližování k jednočipům. A i kdyby se chtěli přít ortodoxní zastánci teorie "hlavně že to má tři čipy, a sou jaký sou", přinejmenším deklarované kvality digitálních fotografií jsou u 3CCD-videokamer Panasonic v praxi natolik nereálné, že mohou varovat…

Kdo hledá technicky vyspělé mašinky s dnes už neexistující (druhdy u této značky obvyklou) přirážkou a nevadí mu dotykový LCD-panel (doporučujeme vyzkoušet!), tomu lze s klidným svědomím doporučit kteroukoli kategorii videokamer Sony (přece není trik, že ano). A copak Canon? Použijeme-li dnes zmiňovaný selský rozum (už) podruhé, musíme si všimnout jediné značky, která se NIKDY nemusela chlubit jakoukoli "cizí" optikou. A uvážíme-li důležitost objektivových částí pro kvalitu snímaného obrazu, možná přesvědčíme i zaryté odpůrce foto-Bosse, že objektiv je pro kameru (možná) totéž, co oči pro člověka (nejen kameramana). Srovnávacích fotografií, popisů a povídání bylo na našich stránkách tolik, že zopakováním odkazů na naše přehledy produkce - abecedně je to Canon, JVC, Panasonic a Sony - s přehlednými XLS-tabulkami se základními technickými daty o jejich produkci - Canon, JVC, Panasonic a Sony - by se dalo jakési prázdninové téma snad považovat za vyčerpané. Zajít do speciální prodejny, okouknout, osahat a vybrat (to když jsme blízko civilizace) nebo si pořádně projít (třebas) naše stránky a poslat klidně E-mail k nám do firmy - odpovíme každému…

A stejně chcete doporučení, že jo? Máte málo v kapse a velkou touhu: omrkněte ze všech spotřebních mašinek (možná) základní Sony, (snad i) nejlevnější Canon, (opatrně) daleko přibližující Panasonic a (to určitě!) vybavený základ od JVC. V modelu GR-D270 totiž obdrží uživatel (možná, asi, snad) jeden z nejlepších poměrů "cena/výkon" z oné úplně nejlevnější kategorie. Máte představu o stropu okolo 20 tisíc korun a myslíte, že přes tuto sumu příliš nepůjdete? Omrkněte (klidně) střední spotřebky Sony, levný (chcete-li) LOW-tříčip firmy Panasonic anebo (určitě!) něco megapixelového z řady MVX3xx ze stáje Canon. Nejen třeba taková výprodejní (naskytne-li se) MVX20i a podobné přístroje umí za své penízky mnohé. Chcete mít jistotu vyšší kategorie s relativně rozumným výdajem okolo 30 tisíc? Proberte si (určitě!) střední-vyšší Sony - např. HC90 - (klidně) vybavenější Panasonic (GS150 jakž takž) anebo (neprohloupíte!) opticky stabilizovaný Canon (MVX40/45i nenaštve). Očekává se (nejisté, klid :-D) také ještě výprodejní vlna vyspělých MVX3i a kdovíjak rychlý pokles cen některých mašinek pro fajnšmekry - zatímní (ne)prodejní čísla některých to asi spustí…

Jasně, chybí cosi movitějším fandům kamer, tj. těch, kteří vybírají jaksi stále ještě v ranku amatérských přístrojů, ale holt něco extra, že. Dobře, několik vět od zavedeného obchodníka (a zase samozřejmě až nechutně subjektivních :-D). Nemá-li zájemce (v jisté míře mylný) ortodoxní názor, že bez tří snímačů nemůže žít, lze s klidným svědomím doporučit zmíněný Canon MVX3i, asi nejlepší stroj světa v kategorii 1CCD. Nový MVX4i bude sice o dalším nikoli pomyslném sblížení kamery a foáku, ale nejen absencí optické stabilizace se nemusí líbit každému - i když zájemců najde určitě dost. Sony PC1000 byla pro recenzenta na těchto stránkách tak zajímavou, že jí dokonce chtěl odpustit dotykový LCD-panel, jehož prominutí by ale zřejmě nezachránilo od dojmu nepovedenosti loni uvedenou DCR-HC1000. To naopak "královna tmy" DCR-VX2100 je asi jedinou strojovnou dneška okolo 100 tisíc vůbec, která (téměř) ve všem předčí veleúspěšný model konkurence Canon XM2 - ostatně před (snad letošním) nástupem očekávané XM3 lze tušit i výprodej XM-dvojky. Panasonic asi vypouští (kus od kusu zajímavý...) typ NV-GS400, přičemž novou miniaturu GS250 rozhodně nezavrhujeme. A kromě experimentálního tříčipu JVC-Everio MC500 už dnešní sortiment maloobchodních videokamer příliš nenabízí: JVC X5 je zatím v nedohlednu, Sony PC350 už zřejmě skončil a HDV-formát (v čele s FX1) nechejme zatím hudbou (blízké?) budoucnosti…

Základní slovníček některých pojmů o problematice videokamer (.xls, 58kB)

neco
Takže mějte úspěšný lov a těšte se na poprázdninové recenze...
Fota: vesměs archív firmy a vaše stránky na kamerové radovánky!
Necháme kluky z firmy Videokamery CZ kapku odpočinout, že jo..!
Spáchal coby malý "orientační plánek těchto stránek": Petr Jelínek